Jdi na obsah Jdi na menu
 


Česká historie

 Pravěk

Dějiny prvního osídlení člověkem na našem území se datují od nejstaršího paleolitu (řecky πάλαιος λίθος = palaios lithos = starý kámen) = starší doba kamenná.
      Starší doba kamenná se dělí na paleolit: nejstarší 4 - 1 000 000, starý 1 milion - 300 000, střední 300 000 - 40 000, mladý 40 000 - 10 000, pozdní 10 000 - 8 000 př. Kr. (před Kristem).
      Protože vědci, historici a badatelé západní Evropy se falešně a mylně obávají používat označení datace před Kristem a po Kristu (př. Kr., po Kr.), dohodli  se v roce 2000 na mezinárodní úrovni o používání anglického termínu Before Presence - před současností (B.P.).

Datace v anglickém termínu: Paleolit nejstarší 2 500 000 - 600 000, starý 600 000 - 250 000, střední 250 000 - 40 000, mladý 40 000 - 10 000, pozdní 10 000 - 8 000 B.P. 

Člověk rodu Homo se na našem území vyskytoval v nejstarším paleolitu 2, 5 milionu let př. Kr. (750000 B.P.). Nálezy jeho existence jsou ve středních Čechách a na Moravě. Člověk zručný - Homo habilis používal nástroje a jeho hlavní způsob obživy spočíval v lovu a ve sběru plodin. V Evropě bylo velmi chladné podnebí a tuto dobu nazýváme doba ledová. Ve středním paleolitu zde pobýval Homo erectus - člověk vzpřímený a Homo sapiens neanderthalensis (neadrtálci). Jejich stopy jsou hlavně v Předmostí u Přerova. V mladém paleolitu se vyskytl Homo sapiens sapiens - člověk moudrý dnešního typu. Tento člověk vyráběl různé výrobky a umělecké předměty, které používal k obřadům.

V období 29 000 - 25 000 př. Kr. byla zhotovena hliněná soška Věstonické Venuše. Sošku vysokou 11,5 cm nalezli 13. 7.1925 u Dolních Věstonic spolupracovníci profesora Karla Absolona (1877-1960). V roce 2004 byla zkoumána odborníky ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Na další zkoumání byla 17.8.2016 pod ochranou speciální policejní jednotky převezena z Moravského zemského muzea do laboratoří Speciálního technologického centra, kde byla zkoumána mikrotomografem (rentgenem).

Mezolit (řec. μεσος λιθος = mesos lithos = střední kámen) = střední doba kamenná. Člověk začíná se zemědělstvím. 9600 - 5500 př. Kr.

Neolit (řec. νέος λιθος = neos lithos = nový kámen) = nová doba kamenná. Zemědělství je hlavním zdrojem obživy. 6000 - 4000 let př. Kr.

Eneolit (lat. aeneus - měděný), chalkolit (řec. chalkos lithos = měděný kámen) = doba měděná. 4500 - 2200 př. Kr.

Doba bronzová 2300 - 800 př. Kr.

Doba železná 800 př. Kr. - 1. století po Kr. Dělí se na: starší dobu železnou zvanou doba halštatská (800 - 400 př. Kr.), podle místa Hallstatt v Horním Rakousku. Mladší doba železná zvaná doba laténská, podle La Téne ve Švýcarsku.

V této době se na našem území objevují Keltové, kteří přišli z východu. Nejznámější je kmen Bójů, kteří dali našemu území název Boemia - Bohemia = Čechy. Stavěli si oppida, sídla opevněná dřevěnými palisádami.

Starověk

V letech 50 př. Kr. - 380 po Kr. je období, které na našem území označujeme jako doba římská. Žily zde germánské kmeny Markomani a Kvádové.

Olomouc. V roce 2001 zde byl nalezen římský tábor z let 178 - 180. Římané zde založili provincii Markomania, nazvanou podle Marka Aurelia.


Příchod Slovanů

4. - 5. století
      O příchodu kmene Čechů neexistují písemné doklady. Nejstarší zápis je z roku 1125 v Kosmově kronice: "Čechové si stavěli sídla mezi Ohří a Vltavou v okolí hory Říp." Historikové a archeologové odhadují, že Slované přišli k Řípu okolo roku 530 z východního Polska přes severní Moravu a Českomoravskou vrchovinu do Polabí. Druhá vlna Slovanů přišla na začátku 7. století z Karpatské kotliny přes jižní Moravu.
Původní Slované měli rusé vlasy, hnědorezavé.
      Ze začátku 7. století existují informace o Sámově říši. V té době už v Čechách, na Moravě a v okolních zemích žili Slované. Na území dnešního Maďarska se usadily kočovné turkotatarské kmeny Avarů. Slované na území Čech a Moravy byli Avarům podřízeni. Objevuje se záhadný Sámo ze senonského kraje (Sens u Paříže), z kmene keltských Senonů. Francký kupec Samuel Mohučský, který sjednotil západní Slovany. Okolo roku 623 porazil Avary a založil kmenovou říši Slovanů s hlavním hradištěm Wogatisburg. V roce 631 Sámo porazil Franky v bitvě u Wogatisburku. Jeho umístění je obtížné. Odborníci bájný Wogastiburg umísťují na území Německa, Rakouska, Čech a Slovenska. Možné je i umístění na kopci Rubín u Podbořan v severních Čechách.
      Ve slovenském dějepise (1993) je uvedeno, že Sámova říše byla prvním slovenským státem s centrem v Bratislavě nebo v Nitře. Sámo měl s dvanácti manželkami 22 synů a 15 dcer. Po jeho smrti v roce 658/9 se říše rozpadla.
      Výzkumem genů se podařilo objasnit, že původ moderních Čechů je 34 % mužů „Slovanů“ (haploskupina R1a). Tu mají východoevropané a nachází se i v Indii. 36 % Čechů má západoevropskou skupinu R1b. Tuto skupinu mají v Anglii, Španělsku nebo Francii.
U žen byla výzkoumána mitochondriální DNA (mDNA). Ta se dědí po mateřské linii. Mateřská mDNA je stejná u současných českých žen. Měly ji jejich matky, jejich babičky a další matky proti času. Každá dívka předá mDNA v budoucnu svým potomkům. U mužů linie mDNA končí. Jejich děti budou mít mDNA stejnou jako jejich matka. Většina Evropanů, i my, má geny z dob lovců mamutů.
      Stěhování národů byl pohyb většinou mužů. Část žen neodešla z domu, další zemřely po cestě. Po boji s vetřelci domorodí muži padli, ženy se staly družkami vítězů. Proto ženské a mužské rodové linie ukazují někdy něco jiného. Jako Češi máme se západními Evropany genetickou zvláštnost: mutaci, která způsobuje vážnou nemoc cystickou fibrózu. Tato mutace se nalézá v Rakousku a v keltských oblastech: Walesu, Skotsku, Irsku a Bretani. Máme i geny starých Keltů, Slovanů i Germánů. 

 

Moravská říše

Vyhnáním knížete Pribiny z Nitry a spojením Moravského s Nitranským knížectvím (královstvím) vznikl útvar zvaný Regnum Maravorum, který se rozkládal od Lužice až po Rumunsko. Název Velká Morava vznikl v roce 950 v díle byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogennata De administrando imperio (O spravování říše), kde použil název "hé Megalé Moravia" (Velká Morava). Moravská říše zanikla vpádem a drancováním Uhrů v letech 905-907. Boje se odehrávaly v okolí Nitry. Zahynul při nich poslední vládce Moravské říše kníže Mojmír II.

 

Mýtická doba

Nejstarší zápis o příchodu kmene Čechů je v Kosmově kronice z roku 1125: Čechové si stavěli sídla mezi Ohří a Vltavou v okolí hory Říp. Kniha je psaná latinsky, praotec Čech se jmenuje Boemus a země nazvaná jeho jménem Bohemia. Další popis je v Dalimilově kronice z roku 1310, kde je napsáno, že Čechové přišli z Charvátska (dnešní Chorvatsko), protože se tam jejich kníže jménem Čech dopustil vraždy. V Dalimilově kronice praotec Čech vystoupil na horu Říp a oznámil svému kmeni, že našel zaslíbenou zemi. Podle Dalimilovy kroniky napsal Alois Jirásek Staré pověsti české: "Z Charvátské země u řeky Visly se vydal se svým kmenem na cestu na západ kníže, vévoda, vojvoda Čech až došel k hoře, která se nazývá Říp. Druhý den po příchodu vyšel s několika druhy časně ráno na vrchol hory."
      Podle legendy přišli Slované do opuštěné země. V době jejich příchodu zde v Čechách a na Moravě žili germánské kmeny. Osídlení nebylo husté a noví obyvatelé nebyli vojensky napadeni.

Lucká válka u Levého Hradce proti Lučanům. V této bitvě bojoval za knížete Neklana jeho dvojník Čestmír - Tyra. V této bitvě bojovalo 20.000 bojovníků. Tento počet byla desetina celých Čech. Češi zvítězili i když byl Čestmír zabit. V boji zemřel i vůdce Lučanů Vlastislav a jeho syna Zbyslava vychovával kníže Neklan. Ten mu přidělil Durynka, který sloužil Vlastislavovi. Durynk Zbyslava zabil, protože si myslel, že se zavděčí knížeti Neklanovi. Kníže Neklan mu dal na vybranou: probodnutí mečem, nebo oběšení. Durynk se oběsil.

Středověk

Budeč u Kladna, původně zde bylo osídlení už v době bronzové. V 9. století dal kníže Bořivoj postavit hradiště. V letech 895 - 905 dal kníže Spytihněv postavit kostel sv. Petra (od 16. století sv. Petra a Pavla). Rotunda je nejstarší církevní stavbou an našem území. Na Budči se v latinské škole vzdělával i svatý Václav pod vedením kněze Učena. V 11. století hradiště zaniklo.
      V 19. století mělo být na Budči založeno národní pohřebiště, které bylo v roce 1869 zařízeno na Vyšehradě. Tam byla v době přemyslovského hradiště škola slovanská.

Plzeň, první zmínka je roku 976, kdy u hradiště Starý Plzenec kníže Boleslav II. porazil vojsko Oty II. (955-983). Další zmínka je z roku 1295 z doby Václava II., který udělil městská práva a pečeť.
     Původním znakem města byl erb stříbrné chrtice na červeném poli, který si dali Plzeňané jako symbol věrnosti českému králi v roce 1433 v době husitských válek. Psice - chrtice = věrnost, v barvách Českého království. V roce 1434 přidal císař a král Zikmund do znaku drabaře - dvouhrbého velblouda, kterého vzali husitům obyvatelé města. Tohoto velblouda dostal Jan Čapek ze Sán a sirotci od polského krále Vladislava II Jagella. Později se stal velbloud darem pro město Norimberk.
     V roce 1466 udělil papež Pavel II. Plzni za věrnost církvi a říši proti Jiřímu z Poděbrad stříbrné pole se zlatými klíči a zlaté pole s rytířem, který drží polovinu říšského černého orla. Ke konci 15. století si městská rada podle městské pečeti udělila do znaku srdeční červený štítek s městskou bránou a dvěma věžemi. V otevřené bráně stojí postava krále Václava II. s mečem. Nad bránou stojí panna v bílém oblečení. V levé ruce drží prapor se svatováclavskou orlicí, v pravé má prapor s českým lvem.
     V roce 1578 udělil papež Řehoř XIII. za věrnost církvi štítonoše - anděla a nad znak tři zelené vrcholy se zlatým nápisem: IN HOC SIGNO VINCES (v tomto znamení zvítězíš). Nad trojvrším je zlatý kříž. Vedle trojvrší jsou dvě helmy, na levé straně je palcát (vojevůdcovská hůl), na pravé straně halapartna.

Paladium české země je kovový reliéf Panny Marie s Ježíškem. Jeho rozměry 14 x 20 cm. Pravděpodobný vznik v letech 1430. Paladium je v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi. Název Paladium znamená, že je ochranným obrazem, štítem nad českou zemí.
      Podle legendy tento obraz dostala kněžna sv. Ludmila od moravského arcibiskupa sv. Metoděje jako křestní dárek. Sv. Ludmila přinesla před křtem všechny kovové sošky pohanských bůžků a sv. Metoděj z nich dal odlít nádoby k bohoslužbě a obrázek Panny Marie.
      Po smrti sv. Ludmily zdědil obrázek sv. Václav, který ho nosil stále u sebe. Po Václavově vraždě vzal obrázek jeho sluha bl. Podiven a utíkal s ním pryč. Václavovi vrazi začali Podivena pronásledovat, ale než ho dostihli, Podiven zahrabal obrázek do země. Na okraji lesa byl dostižen a oběšen.
      Obrázek byl ukryt v zemi, přesto je v některých legendách zápis o úctě k Paladiu sv. Vojtěcha a sv. Prokopa.
      V roce 1160 oral na svém poli ve Staré Boleslavi jeden rolník. Při jednom zarytí pluhu vyryl na povrch kovový obrázek. Vzal ho domů, ale obraz přes noc zmizel. Rolník se vydal na pole, kde uviděl ležet obrázek. Opět ho vzal domů a obraz byl druhý den znovu na poli. Zkusil to ještě dva dny a když se vše opakovalo, donesl obrázek knězi kostela sv. Václava. Druhý den obrázek zmizel ze zamčeného kostela a ležel na poli, kde byl vyorán. Kněz dal na tom místě postavit kapli a obrázek v ní zavěsil. Stará Boleslav se stala českým nejstarším mariánským poutním místem.
      V 15. století napadli husité Starou Boleslav a kostely vypálili. Reliéf Panny Marie se roztavil. Je možné, že ho vzali kanovníci, kteří před husity utekli do Žitavy. Po svém návratu kanovníci postavili kostel ve Staré Boleslavi a  obrázek donesli zpět, nebo ho dali znovu odlít.
      18.8.1609 byl obrázek prohlášen za Palladium země České = ochranným obrazem Čech. Název je z řeckého názvu bohyně Pallas Athény, která měla zajistit ochranu občanům Athén.
      V letech 1613 - 1625 byl postaven barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie a obrázek Paládia byl uložen v tomto chrámu.
      Za Třicetileté války vpadli 14.2.1632 do Staré Boleslavi Sasové a ukradli Palladium. Odevzdali ho plukovníku Vavřinci Hoffkirkovi, který na Staroměstském náměstí přibil obrázek Paladia na pranýř. Díra po hřebu je na Paladiu zakrytá šperkem. Plukovník Hoffkirk odvezl Paladium do Lipska jako válečnou kořist. Po 6 letech dostal výkupné 100.000 zlatých. 12.9.1638 bylo Paladium doneseno do Staré Boleslavi arcibiskupem Arnoštem Harrachem. Přenesení se zúčastnil i císař Ferdinand III. Po návratu Palladia do Staré Boleslavi bylo zapsáno mnoho zázračných uzdravení.
      Za rok vtrhli do Staré Boleslavi Švédové. Kapitulní děkan Bílek odvezl s Brigitou z Lobkovicz Paladium do Vídně císařovně Marii Anně Španělské. Ta dala Paladium ozdobit perlami, smaragdy a korunkou. V roce 1646 dala Paladium císařovna Marie Anna pražskému arcibiskupovi Arnoštovi z Harrachu. Arcibiskup uspořádal s Paladiem 19.8.1646 slavnostní procesí z katedrály sv. Víta v Praze do Staré Boleslavi. V roce 1648 bylo Paladium před Švédy opět odvezeno do Prahy a uloženo v katedrále sv. Víta. 26.7.1648 se Švédové zmocnili Hradčan a vyplenili i chrám sv. Víta, kde ukradli Paladium.
      Brigita z Lobkovic se znala se švédským velitelem Karlem Gustavem. Šla za ním a vysvětlila mu, že by lépe jednal o míru, kdyby Paladium daroval nové císařovně Marii Leopoldině Tyrolské. Karel Gustav se dal přesvědčit a při jednání s císařem o míru ve Vídni předal císařovně Paladium. Císařovna zavěsila Paladium v kapli císařského paláce. Po válce vrátil císař Ferdinand III. Palladium do Staré Boleslavi. 8.9.1650 bylo Paladium přivezeno do Staré Boleslavi. Z Vídně do Prahy bylo Paladium vezeno i přes Jindřichův Hradec, kde Adam Michna z Otradovic složil píseň k Panně Marii. Před válkami v roce 1662 před Turky a v roce 1774 bylo Paladium ukryto v Praze. V roce 1778 bylo před pruskými vojsky odvezeno do Berouna. Po válce bylo opět odvezeno do Staré Boleslavi, kde přečkalo 160 let. V roce 1939 bylo Paladium před Němci ukryto a nahrazeno nerozeznatelnou kopií. 24.6.1945 bylo Palladium vystaveno na poděkování Panně Marii za ochranu naší země.
     V roce 1950 ukradli Paladium ze Staré Boleslavi komunisté a uložili ho v trezoru banky. Obraz byl vrácen v roce 1968 a uložen na důstojné místo. Od roku 1970 je v chrámu Panny Marie vystavena pouze kopie.
     28.9.2014 byly na reliéf Panny Marie a Ježíška umístěny nové korunky, které v Římě posvětil papež František.
     8.7.2015 rozhodla vláda České republiky o vyhlášení Paladia za národní kulturní památku České země od 1.1.2016.

Codex Gigas = Obří kniha zvaný Ďáblova kronika nebo Ďáblova bible. 16.9.2007 - 6.1.2008 byla vystavena v pražském Klementinu. Kronika vznikla v roce 1229 v klášteře benediktinů v Podlažicích u Chrudimi a je největším středověkým rukopisem na světě. Knihu vytvořil jeden mnich v letech 1209 - 1229.
     K vytvoření knihy se vztahuje legenda o vzdělaném mnichovi z podlažického kláštera: Mnich zv. Liberius byl členem výpravy krále Přemysla Otakara I. v roce 1212 do Basileje, kde císař Fridrich II. (Bedřich) dal králi  Zlatou bulu sicilskou. Liberius se v Basileji seznámil s Michaelem Scottem, který se zabýval černou magií a Liberia do ní uvedl.
     Po návratu z cesty Liberius provozoval v klášteře tuto magii. Jednoho večera to zjistil opat a chtěl dát Liberia zaživa zazdít. Aby se tomutu trestu vyhnul, slíbil Liberius opatovi, že napíše knihu se všemi vědomostmi světa. Na napsání měl pouze jednu jedinou noc. Viděl, že to nedokáže a tak o půlnoci upsal svou duši ďáblovi, který mu pomohl dílo dokončit. Mnich Liberius nakreslil jeho podobu do knihy.
     Kniha váží 75 kg a má rozměry 92 x 51 x 22 cm. Kniha je psána latinsky, hebrejsky, řecky, hlaholicí a cyrilicí. Původně měla 320 listů, později někdo 8 listů vyřízl. Na  310 pergamenových listů (620 stran) byla použita kůže asi ze 160 oslů. 
     Obsah knihy: Abeceda hebrejská, řecká a latinská, hlaholice a cyrilice  (1 strana), Starý Zákon (233 stran), Dílo římského historika Josepha Flavia (Josef syn Matouše /Jusúf ben Matijahu/, hebr. יוסף  בן  מתתיה), Antiquitates Iudaicae (Židovské starožitnosti, 120) a Bello Iudaico (Židovská válka, 45), Spisy sv. Isidora Sevillského (76), Medica (práce lékaře Galéna, Hippokrata, Teofila, Filareta a Konstantina Afrického, 24), Nový Zákon (66), Penitenciál (Penitenciář, seznam modliteb uložených jako pokání za hříchy, 6), obraz nebeského Jeruzaléma (1), obraz dábla (1), Exorcismus (zaříkávání proti nemocem a zločinům, 7), Kosmova kronika česká (22), Necrologium (Nekrolog - seznam jmen významných osob, donátorů a mnichů kláštera v Podlažicích, 1), kalendář (12), seznam českých svátků (1) a vysvětlivky kalendáře (4 strany).
     Vyříznuté listy obsahovaly Regule (řeholi, stanovy) řádu benediktinů kláštera v Podlažicích.
cert.jpgcertik.jpgZelený ďábel mezi dvěma sloupy je na straně 290.
     V roce 1245 dali mniši Codex do zástavy cisterciákům v Sedlci u Kutné Hory. 1295 knihu koupili benediktini v Břevnově. V letech 1477-1593 se codex nacházel v opevněném klášteře v Broumově, odkud ho koupili Rožmberkové. Od nich knihu v roce 1594 koupil císař Rudolf II. a uložil do svých sbírek na Pražském hradě. Z Pražského hradu kroniku se sbírkami Rudolfa II. ukradli Švédové v roce 1648 (za třicetileté války) a dovezli královně Kristině I. Švédské (1626-1689). Do roku 1877 byla kniha uložena v knihovně královského zámku ve Stockholmu. Od roku 1877 je Codex gigas uložen v Národní knihovně ve švédském Stockholmu.

Svatý Hostýn,735 m n.m. vysoký vrch pohoří Hostýnské vrchy. Mariánské poutní místo. Ve výšce 718 metrů stojí barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie z let 1721-1748, rekonstruován 1841-1845.
     Chrám byl postaven na místě středověké kaple Panny Marie Ochranitelky, která se stala od roku 1567 poutním místem. Podnět k tomu dala událost zapsaná u kronikáře Dalimila (1310) o porážce Tatarů u Olomouce a píseň Jaroslav z Rukopisu královédvorského (16. století) o vítězství křesťanů nad Tatary (Mongoly) v roce 1241: "Jesti tamo hora nevysoká, nevysoká, Hostajnóv jej imie. Mati Bozia divy tamo tvorsi." V roce 1665 tuto událost zapsal Bohuslav Balbín. Obyvatelé Moravy se před Tatary ukrývali na hoře Hostýn. Trpěli však nedostatkem vody a proto se modlili k Panně Marii (Matce Boží). Na její přímluvu zde vytryskl pramen vody a následně se spustila silná bouře, která Tatary donutila ustoupit. Socha Panny Marie s Ježíškem, který hází blesky na tatarský tábor a zapaluje jim stany. Blesky hází malý Ježíšek, nikoliv Panna Maria, která by byla označena jako bleskometná (fulminatrix).
     Jaroslav je v písni vylíčen jako chrabrý muž a rozvážný vojevůdce (velebyster viehlas = bystrý rozumem), jarota mu plála ze žhavých zraků (trochu prchlivý ke hněvu). Jaroslav ze Šternberka (+1277) zvítězil nad Tatary a zahnal je z Moravy. 
     Socha byla 15.8.1912 korunována korunkami posvěcenými papežem sv. Piem X. V roce 1982 byl 265. papežem sv. Janem Pavlem II. chrámu udělen titul basilica minor.

Petr z Prahy, český kněz, pražský kanovník, kancléř Přemysla Otakara II., sekretář pražského biskupa Jana III. z Dražic, pronotář, probošt vyšehradský a kroměřížský, kanovník a arcijáhen pražský a olomoucký. V roce 2014 byl v Bolseně nalezen zápis z roku 1675 o knězi Petrovi z Prahy, synovi pražského měšťana Volfganga a jeho manželky Sismondy.
       V roce 1263 byl vyslán biskupem Janem III. do Říma s diplomatickým posláním. Cestou se zastavil v italské Bolseně, kde sloužil mši v kostele sv. Jiří a sv. Kristiny. Před přijímáním zlomil hostii a z ní vytryskla krev. Snažil se ji zabalit do korporálu (ubrousek pod kalich), ale krev prosakovala. Petr byl velice překvapen a vydal se do blízkého Orvieta, kde v té době pobýval papež Urban IV. Ve čtvrtek po Nejsvětější Trojici 19. 6.1264 byl korporál donesen k papeži Urbanu IV., který Petra pozorně vyslechl a poslal do Bolseny biskupa Jakuba, aby všechno vyšetřil.
       Ten čtvrtek roku 1264 se stal prvním svátkem Božího Těla. Modlitby k tomuto svátku sepsal sv. Tomáš Akvinský.
       Mezi prostými lidmi se rozšířila verze, že to byl kněz, který pochyboval o Ježíšově přítomnosti v Nejsvětější Svátosti a šel tuto záležitost projednat s papežem do Říma. Při sloužení mše se mu stal tento zázrak. Relikvie je vystavena v katedrále v Orvietu.

Záviš z Falkenštejna * 1250, + 24.8.1290 Hluboká nad Vltavou. Pocházel z rodu Vítkovců pánů z Krumlova. Otec Budivoj (+1272) z Krumlova, matka Perchta z Falkenštejna (Horní Rakousy). Záviš byl ženatý s manželkou neznámého jména, s kterou měl dceru (jméno se nedochovalo) provdanou za Hynka Krušinu (1260-1312) z Lichtenburka (Lichnice u Chrudimi).
       Král Přemysl Otakar II. zakládal v jižních Čechách nová města a hrady, aby omezil moc Vítkovců, kteří to považovali za zásah na svém území. V roce 1276 vyplenili s příbuznými pány z Rýzmburka královské České Budějovice a Boreš z Rýzmburka obsadil některé královské hrady. V roce 1277 byl Boreš zajat a popraven. Záviš uprchl na Rakouska a v nepřítomnosti byl odsouzen ke stětí mečem.
       Po bitvě na Moravském poli, kde 26.8.1278 padl český král Přemysl Otakar II., se Záviš vrátil do Čech. V roce 1280 se stal purkrabím v Opavě. Nedaleko od Opavy, v Hradci nad Moravicí, sídlila královna Kunhuta. Záviš se jí začal dvořit, v roce 1281 se tajně vzali a narodil se jim syn Jan zvaný Ješek. V roce 1283 se Záviš stal regentem a poručníkem mladého krále Václava II.
      Po smrti královny Kunhuty Uherské (Haličské nebo Mačevské, * 1245 Kyjev, + 9. 9.1285 Praha) přišla v roce 1287 do Čech manželka krále Václava II. Guta Habsburská, která štvala krále proti Závišovi. Toho osočovala ze spiknutí proti králi. Závišův vliv se začal ztrácet. Po Kunhutině smrti odjel Záviš z Prahy. Královna Guta ho dala pronásledovat Haimanem (Hajman, Heinman, Heriman, Jindřich = Hynek Krušina II.) z Lichtenburka (Lichnice u Chrudimi). Hajman byl Závišův vnuk (syn jeho dcery a Hynka Krušiny I.). Na cestě našel Záviš azyl v klášteře v Opatovicích nad Labem (klášter zničen husity v roce 1421). Přes Moravu dojel do Uher, kde se znovu oženil a vzal si uherskou princeznu Alžbětu.
      V roce 1289 chtěl pozvat krále Václava II. na křtiny syna a král ho dal zatknout. Aby se nestal bezvýznamným šlechticem, rozhodl se Záviš znovu se oženit. Jeho manželkou se stala princezna Alžběta Kumánka (1255-1326), sestra uherského krále Ladislava IV. Manželé se usídlili na hradě Svojanov. V roce 1289 přijel Záviš na Pražský hrad pozvat krále Václava II. na křtiny syna. Byl zajat a obviněn ze zrady na králi Václavovi a odsouzen ke ztrátě statků. Uvězněn v Bílé věži Pražského hradu. Vítkovci vyvolali vzpouru proti králi.
      Na obranu krále vedl vojsko Václavův nevlastní bratr Mikuláš Opavský (1255-1318), syn Přemysla Otakara II. a Anežky (zv. Palceřík) z Kueringu.
      Mikuláš pohrozil Vítkovcům Závišovou popravou a tím je nutil vydat jejich hrady. Hrad Hlubokou vlastnil Závišův bratr Vítek z Krumlova a odmítl hrad vydat. Mikuláš dal Záviše přivést a 24.8.1290 popravit flanderskou sekerou zvanou plkno. Zkomoleným přepisem vznikla legenda, že Záviš byl popraven zaostřeným prknem. Závišovo tělo bylo převezeno do rodové hrobky v klášteře ve Vyšším Brodě.

Petr z Aspeltu *1250 Trevír (Trier, Porýní-Falc), +2.6.1320 Mohuč (Mainz, Německo). 1261-1262 studoval právo v Padově. Další studia teologie, filosofie a medicíny absolvoval na Sorbonně v Paříži. V roce 1280 se stal farářem v Riolu. V letech 1286-1295 byl osobním lékařem a kaplanem římského krále Rudolfa I. Habsburského (1218-1291).
      Od roku 1295 byl rádcem a od roku 1297 kancléřem (ministrem zahraničí) krále Václava II. a do roku 1306 vyšehradským proboštem a zároveň od roku 1296 biskupem v Basileji. V roce 1306 byl zvolen arcibiskupem v Mohuči a z titulu své funkce se stal jedním z kurfiřtů (něm. Kurfürst - küren = volit, der Fürst = kníže), kníže s právem volit císaře Svaté říše římské.
      Sedm mužů kurfiřtů - tři duchovní a čtyři světská knížata: arcibiskup mohučský (říšský kancléř pro Německo), arcibiskup kolínský (říšský kancléř pro Itálii), arcibiskup trevírský (říšský kancléř pro Burgunsko).
      Král český (nejvyšší číšník), falckrabě rýnský (nejvyšší stolník), vévoda saský (nejvyšší maršálek), markrabě braniborský (nejvyšší komorník). V roce 1308 zvolili kurfiřti císařem Jindřicha VII. Lucemburský. 1.9.1310 v katedrále Panny Marie a sv. Štěpána ve Špýru oddal Jana Lucemburského s českou princeznou Eliškou Přemyslovnou. 7.2.1311 v katedrále sv. Víta Jana a Elišku korunoval na české panovníky. V roce 1312 se stal rádcem císaře Jindřicha VII. 25.11.1314 korunoval v Cáchách Ludvíka Bavora římským králem. 30.5.1316 v katedrále sv. Víta v Praze pokřtil českého prince Václava (Karla IV.)
      Pohřben v katedrále sv. Martina z Tours a sv. Štěpána v Mohuči.

Dukát. V roce 1140 dal tuto minci razit Roger II. vévoda sicilský (od roku 1130 král) s obrazem Krista a s nápisem: "SIT TIBI CHRISTE DATUS QUEM TU REGIS ISTE DUCATUS" (Ať tobě Kriste, je dáno království, kterému vévodíš). Název dukát znamenal mince vévodství (Duce = vévoda, kníže). Další mince (dukáty) zvané zecchiny pocházely z Benátek z roku 1284 se stejným nápisem.
      Český dukát ražen od roku 1325 za vlády Jana Lucemburského (*1296, 1310-1346). Zlatá mince byla původně zvaná Florén (podle Florencie, kde se původně razila). Za Karla IV. (*1316, 1347-1378) dostala v roce 1355 mince název Český zlatý nebo český dukát a byla ražena do roku 1380. Další ražba od roku 1495. V oběhu byly dukáty do 17. století po celé Evropě. Mince měla ustálenou váhu 3,49 gramu ryzosti 0,9866 karátů. České dukáty měly portrét sv. Václava a znak českého lva. 1 dukát = 30 pražských grošů = 190 krejcarů.
      V letech 1923-1929 byly raženy svatováclavské dukáty (1, 5, 10) a v letech 1923-1939 byly v Kremnici raženy pamětní československé dukáty (1, 2, 5, 10).
      Za Rakouska-Uherska měl každý dukát svůj název podle člena panovnického rodu Lotrinků (nikoliv Habsburků), proto i návrh nové československé měny zněl "Masarykův dukát". Návrh nebyl přijat, protože se demokraticky smýšlející Masaryk nechtěl přirovnávat k monarchům.
      Dukát je symbolem vévodství a naším vévodou je sv. Václav, proto pamětní mince dostala název svatováclavský dukát.

Slezská Středa leží 30 kilometrů od Vratislavi (Wroclaw). Město založil ve 13. století kníže Jindřich I. Bradatý. Od roku 1335 součást Českého království. V roce 1310 se zde narodil a v letech 1345 - 1351 zde působil český kněz a pozdější litomyšlský a olomoucký biskup Jan IX. ze Středy (někdy bývá uvedeno místo jeho narození Vysoké Mýto). Kancléř Jana Lucemburského a Karla IV. V roce 1428 vypálili město husité.
      V gotické radnici z roku 1410 je sídlo muzea, kde je uložena zlatá koruna českých královen. Poklad zlatých dukátů, přívěsků, náramnků, prstenů a brože se stříbrnými Pražskými groši v počtu 3824 kusů, byl nalezen v roce 1985 a 1988 při výkopových pracích. V roce 1348 zajistil Jan ze Středy pro Karla IV. půjčku od židovského obchodníka Mošeho (Mojžíš). Půjčka byla dána zástavou zlatých předmětů. Při pogromu v roce 1349 zakopal Moše poklad na zahradě a utekl z města.
      Zlatá koruna patřila královně Elišce Přemyslovně a byla jí korunována Balnka z Valois. Je zdobena 86 drahokamy a 26 perlami. Korunu tvoří orli, kteří drží v zobáku prsten (byzantský symbol spravedlivé vlády). Oči orlů jsou z rubínů a jejich křídla zdobí safíry a spinely.

Stračov u Hořic. Strakotín (Strakotův dvůr), Strakočín, Stračín. Nejstarší zmínka o obci z roku 1358. Ves 1495 povýšil Vladislav II. na město. V 18. století ves koupil Jan Breda z Bredau, který nebyl dobrým hospodářem. Vznikl popěvek: „Ach běda, běda, koupil nás Breda. Koupil nás sedláky, udělal žebráky.“ Novorománský kostel z roku 1903 na místě dřevěného ze 14. století. Na místě tvrze ze 14. století byl postaven zámek, zrušen v roce 1935. (ABC 18.10.1974).

Karlštejn 1348 - 1357. Postaven králem Karlem IV. jako klenotnice svatých ostatků a českých i říšských korunovačních klenotů. Na hradě jsou dva kostely: Kapitulní kostel Nanebevzetí Panny Marie - kaple Panny Marie v Mariánské věži. Vedle kaple je soukromá kaple sv. Kateřiny zvaná Kateřinka, která sloužila k modlitbám císaře. Ve Velké věži je Kostel Sv. Kříže - kaple Sv. Kříže, původně zvaná kaple Utrpení Páně a jeho znamení i všeho vojska nebeského. Na stěnách je umístěno 129 (pův. 130) obrazů svatých - nebeského vojska, které namaloval mistr Theodorik (Dětřich) a kteří měli být duchovní ochranou korunovačních klenotů. Kapli vysvětil pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi v roce 1365.

Velký rybník - Máchovo jezero. V roce 1366 Karel IV. založil u Doks Velký rybník. V roce 1848 ho Češi začali nazývat Máchovo jezero jako vzpomínku na K.H. Máchu (1810-1836). Proti tomu protestovali Němci. Další pokus o přejmenování byl v roce 1938 a 1945. Oficiálně byl Velký rybník přejmenován roku 1961. Původní rozloha byla 350 ha, později zmenšen o 72 ha na 278 ha, v současnosti má rozlohu 284 ha.

Dvanáct měsíčků - pohádka, kterou ve 14. století napsal mistr Bartoloměj de Solencia zvaný Klaret - jasný, světlý (*1320 Chlumec nad Cidlinou, + 3.5.1370 Praha). Kanovník u sv. Víta, spisovatel, lékař, profesor a mistr Karlovy univerzity. Jeden z prvních studentů univerzity. Bartoloměj Klaret napsal pro studenty veršované latinsko-české slovníky a další knihy. Na sepsání těchto knih se podílel arcibiskup Arnošt z Pardubic, arcibiskup Jan Očko z Vlašimi i císař Karel IV. Mistr Klaret vytvořil základy spisovné češtiny, kterou dokončil M. Jan Hus.
      M. Klaret napsal kazatelské exemplum - mravokárnou historku O dvanácti měsíčkách, kterou v 19. století získala na Slovensku a přidala do svých pohádek Božena Němcová.

Jan Neplach * 23.2.1322 Hořiněves, + 16.9.1371 Opatovice nad Labem. V roce 1332 vstoupil do klášterní školy v benediktinském klášteře Opatovicích, kde roku 1334 složil časné sliby. V letech 1340-1345 studoval na univerzitě v Bologni. V roce 1348 se stal opatem v klášteře v Opatovicích a kronikářem.
      Byl velkým přítelem císaře a krále Karla IV. a pražského arcibiskupa Jana kardinála Očka z Vlašimi. V roce 1360 napsal Summula chronicae tam Romanae quam Bohemicae (Stručný spisek kroniky římské a české). Ve spisu jsou zápisy římských císařů, českých králů, papežů a některých svatých.
      Klášter v Opatovicích byl založen v roce 1073 jako filiální (synovský) klášter břevnovského kláštera. Král Vratislav II. ho dal povýšit na opatství sv. Vavřince. Opat Mysloch (opatem 1148-1163) dal postavit kamenný klášter s kostelem. Mysloch byl vysvěcen na kněze pražským biskupem Danielem I. Ke klášteru patřila i vesnice Klášterská Lhota u Vrchlabí, kterou založili opatovičtí benediktini v roce 1245. V obci bylo zřízeno Vrchlabské proboštství. Původní názec obce byl Jindřichov (Heinrichow), později Klášterec, Klášterská Lhota (Mönchsdorf=Mnišská ves). V roce 1348 opat Neplach pozvedl hospodářství Vrchlabského proboštství. V letech 1372-1381 přikoupilo proboštství vesnice Kalnou, Čistou, Kunčice, Slemeno a Ždírnice.
      Proboštství v Klášterské Lhotě zničili husité v roce 1421. Podle dřívější legendy vesnici zničil Jan Žižka v roce 1424. Všechny majetky zabral husitský hejtman Orebitů Hynek Krušina IV. (1392-1454) z Lichtemburka.
      Opatský klášter v Opatovicích vydrancovali a vypálili husité v dubnu 1421. Benediktini utekli do Slezské Středy (Środa Śląska). Klášter ve Slezské Středě zničili husité v roce 1428. Na místě benediktinského kláštera v Opatovicích byl v roce 1804 postaven mlýn zv. Morávkův. Titul opata opatovického kláštera používal v letech 1436-1535 probošt ve Slezské Středě.  

Trosky jsou opravdu trosky. Původně hrad na čedičové skále v Českém ráji. Postaven asi v roce 1380 Čeňkem z Vartemberka. Vztahuje se k němu pověst, podle které dostaly své pojmenování jeho dvě věže: Panna a Baba.
      V době majitele hradu Oty z Bergova (1377 - 1414), který musel odcestovat,  zůstaly na hradě dvě ženy, jeho matka a jeho dcera. Podle jedné legendy se jmenovaly Marie a Karolina, podle jiné verze to byla Markéta a vnučka Barbora. Obě ženy ze začátku žily ve shodě, ale když se pán z Bergova nevracel, začaly se dohadovat, která za pána hradu bude vládnout. Každá se zabydlela v jedné věži a pokřikovaly na sebe z oken nadávky a nenávistné urážky. Jednoho dne pokřikování ustalo. Všimli si toho obyvatelé předhradí a vypravili se na hrad. Po ženách nebyla na hradě ani památka. Nikdo nevěděl kam zmizely a tak se mezi poddanými se vyprávělo, že je obě odnesl čert. Pán z Bergova se nevrátil, zůstal v cizině, kde zemřel.
      Nižší věž dostala název Baba, vyšší a štíhlejší věž se nazývá Panna.

Zikmund Huler z Orlíka - Sigismundus regni Boemie subcamerarius (Zikmund království českého podkomoří) * 1360, + 23.6.1405. Měšťan z Chebu. Přestěhoval se do Prahy a stal se měšťanem Starého Města pražského. V letech 1381-1382, 1384-1385 byl staroměstským konšelem. 7.11.1387 se stal královským podkomořím a milcem (oblíbencem) krále Václava IV. V roce 1390 dostal od krále Václava hrad Hus a panství Záblatí u Prachatic. Jako královský podkomoří byl spolusprávcem královských měst a rozhodčím Městského soudu.
      Protože chtěl i církevní statky v okolí svého panství, dal v roce 1392 na Novém Městě pražském uvěznit klerika (studenta teologie) a okamžitě stít mečem za domnělý zločin, který nespáchal. V roce 1393 dal upálit kněze, který měl pletky s nevěstkami a utopit třetího duchovního. V té době duchovní spadali pod pravomoc církevního soudu a Huler zasáhl do církevního práva. Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna dal Hulera pro porušení kanonického práva předvolat na "půhon" (V 11.-17.století písemné předvolání k soudu). Generální vikář arcidiecéze pražské Jan z Pomuku (sv. Jan Nepomucký), který byl půhonem pověřen ho dal předvolat, aby události vysvětlil. Huler odpověděl, že přijde: "v doprovodu 200 kopiníků (ozbrojenců)." V březnu 1393 se podílel na mučení sv. Jana Nepomuckého.     
      V roce 1394 byl správcem země Jan Zhořelecký, bratr Václava IV., který byl uvězněn. Jan dal Hulera okomžitě sesadit z úřadu podkomořího za vypáčení městské pokladny a krádež sirotčích peněz. Král Václav po svém návratu opět Hulera dosadil do úřadu.     
      V roce 1395 vyměnil s Hynkem (Hynčíkem) Pluhem z Rabštejna panství Kynžvart s chátrajícím hradem Boršengrýnem za hrad Orlík a podle něho psal svůj přídomek.     
      V roce 1402 uvěznil uherský král Zikmund svého bratra krále Václava IV. ve Vídni a spolu s ním i Zikmunda Hulera, který tím přišel opět o svůj úřad (novým podkomořím se stal Ota z Bergova). Za rok pomohl Huler králi Václavovi k útěku prokopáním se konírnou, sám byl ve vězení o rok déle. Po návratu z vězení se opět ujal úřadu, který převzal od prozatímního podkomořího Mikuláše z Prahy.
      V roce 1405 byl relátorem (zapisovatelem do zemských desek) na jednání polského krále Vladislava II. Jagellonského a Václava IV. o nesplacené půjčce 8000 kop grošů opolským knížatům. Padělal listinu a dal udělat falešnou kvitanci (stvrzenka) o splacení dluhu krále Václava. Z podvodu byl usvědčen 18.6.1405 a za pět dní sťat v síni Staroměstské radnice v Praze. V některých pramenech bývá mylně uvedeno datum a místo jeho popravy 23.7.1405 před radnicí. Po popravě byl zkonfiskován pouze dům na Novém Městě pražském. Další domy a majetek zdědil Zikmundův bratr Ondřej Huler a jeho syn Zikmund Huler z Chebu.

Dekret kutnohorský vyhlásil král Václav IV. 18. 1.1409. Češi jako univerzitní národ získali přednostní právo nad ostatními třemi národy. Z Karlovy univerzity odešli hlavně němečtí profesoři a studenti a založili univerzitu v Lipsku.

Betlémská kaple, oficiálně Betlémských mláďátek. Byla založena v roce 1391 měšťanem a kramářem Janem Křížem a dvořanem Vácalva IV. Hanušem z Mihlheimu. 24.5.1391 byla vydána zakládající listina s ustanovením, že kaple bude sloužit kázání pouze v českém jazyce.
      Jan Kříž věnoval na kapli velikou zahradu i se studnou, která je na jižní straně kaple. Dokončena v roce 1394. V letech 1402 - 1412 zde kázal mistr Jan Hus. Do kaple se vešlo 3.000 věřících. Častou posluchačkou byla i česká královna Žofie, 2. manželka krále Václava IV. Jakoubek ze Stříbra se v roce 1414 stal třetím betlémským kazatelem. Zde podával přijímání podobojí. V roce 1609 převzala kapli Jednota bratrská, která zde podávala podobojí až do roku 1622. V tom roce předala univerzita kapli řádu jezuitů a po jeho zrušení v roce 1773 se stala kaple majetkem státu.
      V roce 1786 bylo pověřeno České vysoké učení technické průzkumem statiky kaple, která měla trhliny v klenbě. Bylo rozhodnuto o jejím zboření. V letech 1836 - 1837 byl na místě Betlémské kaple postaven  dvoupatrový dům. V něm se zachovaly velké části Betlémské kaple.
      Z iniciativy ministra Zdeňka Nejedlého byl dům zbořen v roce 1948 a kaple znovu postavena v letech 1950 - 1954. Na stěnách jsou obrazy z Jenského kodexu, Velislavovy bible, Richenthalovy kroniky a Jistebnického kancionálu. V roce 1987 byla kaple předána státem ČVUT a stala se její aulou.
      6. července se zde každoročně koná bohoslužba Církve československé husitské k poctě M. Jana Husa.
      6.12.2014 byl na nádvoří kaple odlit zvon Mistr Jan a byl vyzdvižen na věžičku. Zvon o váze 40 kg odlil zvonař Michal Votruba z Myslkovic u Tábora. Požehnání zvonu vykonal patriarcha CČSH Tomáš Butta, františkán Michal a P. Tomáš Halík, římskokatolický kněz. Zvon poprvé zazvonil před bohoslužbou k 600. výročí upálení M. Jana Husa 6. 7.2015 v 15 hodin.

Mistr Jan Hus, * 1370 Husinec, + 6.7.1415 Kostnice (Konstanz, německo-švýcarská hranice). Katolický kněz, reformátor a kazatel. Inspiroval se dílem anglického teologa Jana Viklefa (John Wicliffe)V roce 1393 se Jan Hus stal bakalářem a roku 1396 získal titul mistr (učitel, profesor) svobodných umění na artistické (filosofické) fakultě. Na Karlově univerzitě začal vyučovat v roce 1398.
     Kněžské svěcení přijal v roce 1400. Své působení začal v kostele sv. Michaela archanděla (u Staroměstského náměstí). V roce 1401 se stal Jan Hus děkanem artistické fakulty.
     14.3.1402 začal kázat v Betlémské kapli, kde působil do roku 1412. V roce 1404 kázal v kostele sv. Havla na Starém Městě pražském. Rektor Univerzity Karlovy 1409–1410. Jan Hus měl ve velké úctě Ježíšovu matku Pannu Marii, napsal k ní několik modliteb. Také je známá věta, kterou Jan Hus říkal: "Nikdo nemůže dostatečně pozdravit Tu, kterou pozdravil anděl, kterou Syn uctivě poslouchal, jíž se svěřil Duch Svatý a kterou obdivuje celý svět." Byl také velkým ctitelem knížete a patrona české země sv. Václava a každý rok na jeho svátek 28. září měl o něm připravené kázání.
    Mistr Jan kritizoval mravní úpadek katolické církve a její představitelé ho označili za kacíře. V roce 1411 byl exkomunikován (vyloučen z církve). Byl povolán na koncil do německé Konstanze, u nás pod názvem Kostnice. Jan Hus zde bydlel se svým doprovodem 3.-28.11.1414 v domě vdovy Fidy (Fidélie) Pfisterinové. Tento dům stojí v dnešní Husově ulici (Hussenstrasse) 64. 
      Koncil (5.11.1414 - 22.4.1418) nebyl svolán kvůli Janu Husovi, ale k odstranění schizmatu (trojpapežství) a pořádku v církvi. Po příjezdu do Kostnice byl Jan Hus 28.11. zatčen a souzen. Od prosince do března byl ve vězení v dominikánském klášteře. Po intervenci císaře Zikmunda byl Jan Hus převezen do mírnějšího vazby. První slyšení bylo 1.6.1415. Na XV. zasedání 6.7.1415 byl Jan Hus odsouzen. Na hlavu mu dali papírovou čepici s třemi namalovanými čerty a nápisem: Ecce Heresiarcha = hle arcikacíř (podívejte se hlavní bludař). Pak byl vydán k upálení. To byl tehdejší středověký trest smrti.
      Upálení mistra Jana Husa nelze nikdy a v žádném případě schvalovat !!! Byl to zločin proti nevinnému člověku. Jeho tzv. "vina" byla v disputaci (diskuzi) filosofické.
      Papež Jan Pavel II. ustanovil v roce 1990 Husovskou komisi k prozkoumání života a díla mistra Jana Husa.
      21.5.1995 v Olomouci papež sv. Jan Pavel II. poprosil o odpuštění. Tuto prosbu zopakoval 27.4.1997 v katedrále sv. Víta v Praze:Dnes já, papež římské církve, jménem všech katolíků prosím za odpuštění křivd, spáchaných na nekatolících v pohnutých dějinách tohoto národa; zároveň ujišťuji, že katolická církev odpouští všechno zlé, co vytrpěly zase její děti. Ať je dnešní den novým začátkem ve společné snaze následovat Krista, jeho evangelium, jeho zákon lásky, jeho svrchovanou touhu po jednotě věřících v Kristu: Ať všichni jsou jedno.
    
V roce 1997 prohlásil tehdejší předseda Ekumenické rady církví v ČR Pavel Smetana jménem "mnoha evangelických křesťanů":Na statečná slova papeže Jana Pavla II. nemůžeme jinak než odpovědět: vděčně přijímáme jeho omluvu a radostně odpouštíme, ba už dávno jsme odpustili. Kéž naše vzájemné odpuštění nese rysy odpuštění Božího, jenž hříchy svého lidu uvrhl v zapomnění, aby nebyly připomínány více. Evangelíci nejsou však jen obětí, jakkoliv v této zemi byla pobělohorskými událostmi evangelická církev zničena. Vinou však není jen čin násilí, ale i slovo, ba i myšlenka naostřená proti bratru v Kristu. Před Bohem, který zná lidská myšlení i srdce, ani před svými bližními není nikdo z nás spravedlivý. Proto pokorně vyznávám viny a selhání nás, evangelických křesťanů, které napomohly k rozdělení církve a způsobily utrpení římskokatolickým křesťanům. Prosím naše bratry a sestry v římskokatolické církvi za odpuštění v důvěře, že nám všem odpustí náš společný Pán, Bůh Otec, Syn i Duch Svatý.
      17.12.1999 prohlásil sv. Jan Pavel II. za katolickou církev: "Cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán." Papež Jan Pavel II. uznal Jana Husa jako reformátora katolické církve. Jako svatého mučedníka (spolu se sv. mučedníkem Jeronýmem Pražským) ho ctí česká pravoslavná a starokatolická církev a jako svědka víry ho uznávají i protestantské církve.
      K 600. výročí upálení M. Jana Husa papež František řekl 13. 6.2015: "V našem svědomí musí být prosba o odpuštění za dějiny naší rodiny. Za každou událost, kdy jsme zabili ve jménu Boha." Papež pozval do Vatikánu zástupce českých církví: Československé husitské, Českobratrské evangelické, pravoslavné a katolické, na společnou bohoslužbu k uctění Husovy památky 15. 6.2015 a odsoudil krutou smrt kněze Jana Husa.
       Zobrazení mistra Jana Husa na hranici je na oltáři v kostele sv. Václava v Roudníkách u Ústí nad Labem. Na retáblu (oltářní nástavec) jsou na jednom křídle dva obrazy: umučení sv. Sebastiána a upálení M. Jana Husa. Na druhém křídle: stětí sv. Jakuba Většího a upečení sv. Vavřince. Jako světec je M. Jan Hus namalován v Litoměřickém graduálu nebo v Jenském kodexu.
      Den jeho upálení se stal v roce 1990 státním svátkem Československé republiky, potvrzen v roce 2000 jako státní svátek České republiky. 
      V den svátku mistra Jana Husa 6.7.2012 byla ve francouzském městě Colmaru v Musée d´Unterlinden nalezena část jeho oděvu (kleriky, asi 15 x 20 cm). Podle odborníků na textilie, látka pochází z konce 14. století. Na desce s látkou je nápis "JH Constance 1416" (Jan Hus Kostnice 1416).  V roce 2014 byla tato část vystavena na výstavě v Berlíně.
      V některých pramenech českých dějin je uvedeno:  "Jan Hus = inspirátor husitských válek, které znamenaly pohromu pro české země i okolí. Jan Hus = náboženský reformátor evropského významu, který předznamenal obrodu církve. (25.6.2013)".
      Mistr Jan Hus nebyl inspirátorem husitských válek. Naopak nabádal Čechy, aby nezačínali náboženské boje. Z kostnického vězení napomínal mistra Jakoubka ze Stříbra, aby nezaváděl a nepraktikoval přijímání podobojí způsobou, které v Praze začal v roce 1414 podávat, ale aby zůstal věrný učení katolické církve.
      Važme si mistra Jana Husa. 

4 pražské artikuly (pražské články), věroučný dokument husitů z roku 1419. Jako autor bývá uveden mistr Jakoubek ze Stříbra.
      1) vždy a všude poslouchat slovo boží a chovat ho ve svých srdcích.
      2) přijímat Tělo a Krev Páně.
      3) výchova kněží ke střídmému životu podle Ježíše Krista.
     4) řídit se těmito artikuly (pravidly), chránit se nezřízeného života, odčinit své hříchy a to požadovat i na své vrchnosti včetně krále.
Tyto artikuly schválil Zemský sněm v Čáslavi 3. - 7. 6.1421 jako zemský zákon.

Mistr Jakoubek ze Stříbra, *1370/75 Stříbro, + 9.8.1429 Praha. Spolužák M. Jana Husa, jeho přítel a nástupce v Betlémské kapli, český kazatel. V roce 1393 obhájil bakalářskou práci, od roku 1397 byl mistrem.
      Na popud Jakoubka ze Stříbra začal v říjnu 1414 Jan z Hradce, farář v kostele sv. Martina ve zdi podávat přijímání podobojí způsobou (utraque - utrakvismus) - chleba a víno = Tělo a Krev Ježíše Krista. Kostel sv. Martina ve zdi byl nazýván kostel sv. Martina Většího, protože v nedaleké Platnéřské ulici byl tzv. kostel sv. Martina Menšího.
      Na základě podávání přijímání podobojí byl farář Jan i mistr Jakoubek dán do klatby. Myšlenku přijímání podobojí napsal Jakoubek i do dokumentu Čtyř artikulů pražských. Napsal také několik latinských a českých spisů, většinou o přijímání podobojí, které dokazoval citáty z Bible: De vera existentia Corporis et sanguinis Christi in sacra coena (O pravé existenci Těla a Krve Krista ve svaté večeři). Zpráva, jak Sněm konstantský o svátosti Večeře Kristovy nařídil.
      V roce 1419 byl jmenován Jakoubek ze Stříbra za kazatele v Betlémské kapli. Měl spory s Janem Želivským, který mu připadal velice radikální a extrémistický. 7. 3.1422 Želivského žaloval. Ten spor vyhrál a Jakoubek byl poslán na dva měsíce do vyhnanství v Hradci Králové. Jeho vysvětlení, že se má bránit Boží slovo mečem, přijali Táborité jako souhlas k válce.
     Po své smrti byl pohřben v Betlémské kapli.

Jeroným Pražský * 1378/1380 Nové Město pražské, + 30. 6.1416. Studoval na Univerzitě Karlově, kde se dostal ke spisům Jana Viklefa. Viklefovy knihy přinesli pravděpodobně Češi, kteří byli v doprovodu princezny Anny České do Anglie. Jeroným odjel do Anglie, kde pobýval v letech 1399 - 1401. V roce 1404 na Sorbonně v Paříži získal titul mistra. Další titul mistra získal v Kolíně nad Rýnem a Heidelbergu v roce 1405 a v Praze 1406.
      V roce 1409 se podílel s Janem Husem na Dekretu kutnohorském. Za rok byl v Budíně u krále Zikmunda. Ve Vídni byl uvězněn za rvačky proti odpustkům v roce 1412. Za rok odjel do Ruska do Pskova, kde se zúčastňoval pravoslavných mší s přijímáním z kalicha. Po návratu do Prahy tím inspiroval mistra Jakoubka ze Stříbra.
      4.4.1415 přijel na koncil do Kostnice, kde se měl zodpovídat z přijímání podobojí. Podařilo se mu utéci, ale byl na hranicích Německa chycen. Po smrti Jana Husa odvolal Viklefovo učení. 23.6.1416 se opět přihlásil k Husovu odkazu a k Viklefovu učení. Byl upálen na hranici.

Jan Želivský, vlastním jménem Jan Dloubal, * 1380, + 9. 3.1422 Praha. Člen řádu Premonstrátů v Želivě, podle toho dostal přezdívku Želivský, od roku 1418 kněz v kostele Panny Marie Sněžné v Praze. V kázáních používal hlavně odkazy ze Starého Zákona. Později radikální husitský kazatel.
      Vyvolal odpor proti dosazeným konšelům na Novoměstské radnici a po nedělní mši 30. 7.1419 vyburcoval dav. V čele ozbrojeného průvodu nesl Jan Želivský monstranci. Průvod došel k zavřenému kostelu sv. Štěpána a Želivský dal vrata kostela vyvrátit a v kostele odsloužil česky mši s přijímáním podobojí.  Pak průvod přitáhl k radnici Nového Města. Dav vtrhl na radnici a vyházel konšely z oken na sudlice, kopí a vidle. Došlo k okamžitému plenění pražských kostelů a klášterů.
      Protože získával větší moc nad pražskou chudinou, měl hlavní slovo v duchovních otázkách. Zakázal mužům hazard a ženám ozdoby, zrušil hampejzy (nevěstince). V letech 1419 - 1420 dal Jan Želivský vypálit 5 klášterů a mnichy pobít, v roce 1421 v Českém Brodě upálil 18 kněží. Po tomto masakru se husitům vzdala města: Čáslav, Kolín, Dvůr Králové nad Labem, Trutnov, Polička, Litomyšl a Jaroměř.
      Po popravách umírněných husitů ho žaloval M. Jakoubek ze Stříbra. Želivský se dostavil na Staroměstskou radnici, kde byl zajat a popraven. Zápis jednoho účastníka popisuje tuto popravu: "Kat mu svázal ruce a sťal hlavu jemu i jeho bratřím, a to od narození Syna Božího 1422, v pondělí na den svatých Crhy a Strachoty (tehdejší svátek sv. Cyrila a Metoděje 9. 3.). Pohřben pod kazatelnou v kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském.  

Husitské bitvy v období 1419 - 1435:

4.11.1419 Živohošť (dnes u Slapské přehrady). 4100 husitů vyhrálo bitvu proti 200 královským zbrojnošům, kteří se jim snažili zabránit v cestě na Husitský sněm do Prahy.

prosinec 1419 - leden 1420 Nekmíř u Plzně. Husité pod vedením Jana Žižky porazili oddíl Bohuslava ze Švamberka. V této bitvě Jan Žižka poprvé použil vozovou hradbu.

1. 3.1420 byla vyhlášena 1. křížová výprava proti husitům. Tato výprava byla ukončena vítěznou bitvou husitů na Vítkově 14.7.1420.

25. 3.1420 Sudoměř u Strakonic. Jan Žižka a Břeněk Švihovský vedli údajně 400 husitů proti 700 "železným pánům" jízdním rytířům johanitům ze Strakonic a královským vojákům. Bitva se odehrála na hrázi mezi rybníkem Markovec a vypuštěným rybníkem zv. Škaredý. Rytíři museli sestoupit z koní a vrhnout se do pěšího boje. V těžkém brnění se bořili do bláta a husité bez brnění je dobili. Podle legendy měly husitské ženy pokrýt blátivé dno rybníka svými šátky, aby se nohy rytířů zamotávaly. V této bitvě padl husitský hejtman Břeněk Švihovský.
      V husitských pramenech se objevuje počet rytířů "železných pánů" 2000 - 5000, aby byla ukázána větší statečnost husitů bojovat proti velké přesile.

6. 4.1420 Mladá Vožice u Tábora. V noci z 5. na 6. 4. vpadl Jan Žižka do města a se svými bojovníky ho zapálil. 6. dubna byl Velký pátek. Královské město Mladou Vožici  bránilo 2000 ozbrojenců Mikeše Divůčka z Jemniště, kutnohorského mincmistra, které dal Žižka zajmout nebo pobít. Podle zápisu ve staré kronice: "A tu hned sobě jazdcouv nadělá a pacholka kterého viděl, na toho odienie dá a kuoň podeň, i vycvičil jeho k jiezdie a k boji."

květen 1420 u Plzně. Proti husitům, které vedl Bohuslav ze Švamberka se postavili Chodové, ale byli poraženi. Tato místní bitva je málo známá.

květen 1420 Melechov u Ledče nad Sázavou. Husité se pod vedením Čeňka z Vartenberka přesunovali z Melechova na hradiště Tábor. Byli přepadeni královskými vojáky z Kutné Hory. Podařilo se jim ubránit ve vozové hradbě, ale při této bitvě byl zabit vůdce husitů farář z Ledče, kněz Petr. Po jeho smrti se husitské vojsko, které tvořili sedláci a měšťané, rozešlo do svých domovů. Tato bitva není příliš známá.

20. 5.1420 Poříčí nad Sázavou (u Benešova). Jan Žižka a Mikuláš z Husi se vydali na pomoc Praze. U Poříčí je obklíčili křižáci. Husité je porazili. Této bitvy se zúčastnili rytíři Svaté říše Římské, Uher a několika dalších zemí. První křížovou výpravu vyhlásil 1. 3.1420 papež Martin V.  Vojsko shromáždil král Zikmund.

30. 6.1420 Tábor. Tato bitva byla důsledkem škod na panství Oldřicha II. z Rožmberka, které páchali husité. Jeho poddaní k nim utíkali nebo odmítali platit daně. Oldřich byl původně také kališník, ale před touto bitvou se zřekl kalicha a vydal se se svými ozbrojenci a rakouskými žoldáky z Českých Budějovic dobýt Tábor. Křižáci vedeni Oldřichem z Rožmberka oblehli hradiště Tábor. Proti němu vyrazili z Prahy husité vedeni Mikulášem z Husi v počtu 350 jezdců a křižáky porazili "v neděli 30. června, den po svatém apoštolu Petru".

14. 7.1420 vrch Vítkov v Praze. Jan Žižka s 29 husity, z toho byly tři ženy, porazil křižácké vojsko 8000 rakouských a míšeňských rytířů, vedených italských velitelem Filipem Scollarim, a zabránil obklíčení Prahy. Míšeňské jezdce vedl hejtman Jindřich z Isenburgu. Ve chvíli, kdy hrozila smrt i Janu Žižkovi, přišlo obléhaným na pomoc 50 střelců a oddíl cepiníků (cepníků) v počtu asi 100 osob. V čele cepiníků šel kněz s Nejsvětější Svátostí. Husité spustili bojový pokřik a křižáky překvapili. Při útoku neměli vojáci kam ustoupit, protože stáli nad příkrým svahem skalnatého srázu. Většina vojáků se zachránila útěkem. Po bitvě zůstalo na bitevním poli 500 mrtvých křižových rytířů.

12.10.1420 Panský Bor (Malý Bor) u Horažďovic. Jan Žižka porazil křižáky z Rakouska, Německa, Uher, královské vojsko a české katolické pány, vedené Oldřichem II. z Rožmberka a Bohuslavem ze Švamberka. Husitský kronikář Vavřinec z Březové napsal: "V sobotu po svatém Divišovi (9.10.) lid pana Oldřicha z Růže a ostatní páni z Plzeňského kraje svedli s Žižkou a tábory u hradu Boru nepřátelskou srážku. Na obou stranách byli mrtví, ranění a zajatí, více na straně pánů. Žižka v poli vyhrál". Kronikář a životopisec císaře Zikmunda Eberhard Windecki popisuje ztráty na obou stranách 800 mrtvých Němců, Uhrů a pánů, ale i husitů.

1.11.1420 Vyšehrad v Praze. Od 15. 9.1420 posádku na Vyšehradě obléhali oddílu husitů: pražanů a žatecko-lounského svazu. 4.10. přitáhli orebité, které vedl Hynek Krušina z Lichtenburka. Ten byl zvolen za hlavního velitele husitů. 15.10. dorazili táborité vedeni Mikulášem z Husi. Vyšehradská posádka pod velením Jana Šembery z Boskovic se urputně bránila. Král Zikmund se vydal z Berouna do Prahy 28.10. s 20.000 ozbrojenci. Ve stejný den uzavřeli vyhladovělí vojáci na Vyšehradě smlouvu s husity, že se 1.11. v 8 hodin ráno vzdají husitům, pokud jim král nepřijde na pomoc. Protože král dorazil až v 15 hodin, posádka na jeho pokyny nedávala odpověď.
      Zemský hejtman Jindřich z Kravař a Plumlova a další moravští páni se krále Zikmunda snažili odradit od bitvy a král je obvinil ze zbabělosti. Chtěli dokázat králi věrnost a vrhli se do bitvy. Husité považovali bitvu za porušení dohody a pobíjeli  nepřátele, kterých padlo 400. Mezi padlými byl i hejtman Jindřich z Kravař a Plumlova a vratislavský hejtman, nejvyšší komoří Jindřich Lefl z Lažan (+ 2.11.1420), který poskytl azyl Janu Husovi na svém hradě Krakovci. Jindřich byl vysoké postavy a měl přezdívku Henricus Longus - Jindřich Dlouhý. Padl také významný ruský kníže Jiří ze Smolenska, který bojoval v uherském vojsku. Husité přišli o 30 mužů.
      Průběh bitvy zapsal mistr artistické (filosofické) fakulty UK Vavřinec z Březové a Eneáš Piccolomini, který své zprávy čerpal od přímých účastníků bitvy. Podle těchto zpráv nebyl král Zikmund informován o dohodě vyšehradského velitele s husity. Čeští a moravští páni, po ústupu a útěku od Vyšehradu, se dali do ostrého sporu s králem a Zikmunda od zavraždění zachránila uherská garda. Po této bitvě se k husitům přidal Hynek Boček z Poděbrad (strýc Jiřího z Poděbrad). Husité se od Vyšehradu vydali do Prahy, kde vydrancovali pražské kostely a zbořili i velkou část pražských hradeb. 

5.  8.1421 vrch Hněvín u Mostu. Pražští husité pod vedením Jana Želivského začali plenit severní Čechy. Přepadli a vypálili klášter premonstrátek v Doksanech, benediktinek v Teplicích a cisterciácký mužský klášter v Oseku a město Duchcov. 12. 7. vypálili město i hrad Bílinu. 24. 7. přitáhli husité k Mostu, kde zabrali klášter magdalenitek pod vrchem Hněvín a začali obléhat mostecký hrad, který dal postavit Přemysl Otakar II. 
      Vavřinec z Březové napsal, že: působili hradu veliké škody a pokřikovali: "přivážeme syny vašeho purkrabího na taras (kládu) a tak na vás učiníme útok." Jan Želivský odmítl kapitulaci posádky, vypálil podhradí a zaútočil na hrad. Obležené posádce dorazil 5. 8. na pomoc se svými vojáky míšeňský markrabě Bedřich, který byl pověřencem krále Zikmunda a husity porazil.
      Přední řady husitů se při tvrdém střetu daly na útěk: "Téhož roku na sv. Osvalda utrpěli pražané těžkou porážku u Mostu. Čechové utekli z bojiště a nechali tu vozy, děla, praky, pušky a jiné zbraně, protože Míšeňský se na ně dobře připravil a zahnal je." (Ze Starých letopisů).

2. krížová výprava: 28.8.1421 - 10.1.1422.

17.11.1421 vrch Vladař u Žlutic (u Karlových Varů). Pod vedením slepého Jana Žižky se husité bránili proti vojákům plzeňského landfrýdu.  Při tomto obležení trpěli všichni mrazem a vichřicí. Po třech dnech hladovění prorazili husité obklíčení a utekli do Žatce. V této bitvě bylo mnoho mrtvých na obou stranách.

22.12.1421 - 6. 1.1422 Kutná Hora a Nebovidy u Kolína. Vítězná bitva husitů proti křižákům. Husité rozložili vozovou hradbu, Žižka povýšil několik vybraných bojovníků na rytíře a vyčkávali nepřítele. Uvnitř města zmasakrovali křižáci husitské obyvatele. Po proražení obklíčení u vrchu Kaňk se Žižka přesunul ke Kolínu, kde dostal další posily od Jičína a Turnova. Po Novém roce 1421 táhli husité ke Kutné Hoře, kde se u Nebovid střetli s královskými vojáky. V této bitvě padlo mnoho Uhrů. Král Zikmund začal stahovat vojsko s kutnohorskými občany k Německému (Havlíčkovu) Brodu a Kutnou Horu křižáci zapálili. Po uhašení ohně se husité vydali za křižáky, které dostihli u Německého Brodu, kde většinu vojáků husité pobili.

8. 1.1422 Habry u Havlíčkova Brodu. Husité zvítězili nad křižáckými vojsky, které vedl italský vojevůdce Filip Scollari. Po této bitvě pronásledovali husité vojáky až k Německému Brodu. 10. 1. jednali obyvatelé Brodu o kapitulaci, ale husité vnikli do města a pobili zbylé vojáky i obyvatele města. Počty mrtvých jsou odhadovány na 12.000 vojáků. V Sázavě bylo nalezeno 548 utopených rytířů, pod kterými se probořil led. Husité pobrali na bojišti 540 vozů s penězi, zlatem, rouchy a knihami. 11. 1.1422 byl Jan Žižka pasován na rytíře.

23. 4.  (27.4.) 1422 vrch Gothard v Hořicích v Podkrkonoší. Jan Žižka přitáhl na území Čeňka z Vartenberka k Hořicím. V den svátku sv. Jiří na vrchu sv. Gotharda přikázal postavit vozovou hradbu kolem kostela sv. Gotharda. Vojsko orebitů pod vedením Jana Žižky a Diviše Bořka porazilo katolické vojsko Čeňka z Vartenberka a českých šlechticů. Tím chtěl Žižka upevnit postavení Diviše Bořka z Miletínka (u Miletína). Poražených vojáků utekla pouze alá část, většina padla na bojišti. Žižka po bitvě odjel ke tvrzi Kozojedy (u Kopidlna), kterou dobyl a upálil 60 jejích obránců.

4. 8.1423  Strachův dvůr u Hradce Králové (dnes Hradec Králové - Kukleny).  V této bitvě bojovali husité (orebité) proti husitům (pražané). Jan Žižka vedl vojsko Východočeského husitského svazu proti Divišovi Bořkovi z Miletínka, který byl velitelem vojsk Svazu pražských měst a hejtmanem Hradce Králové. Město ovládl Jan Žižka s knězem Ambrožem, který využil toho, že Diviš bojoval na Moravě.
      Po ovládnutí Hradce Králové se připojila Jaroměř a Dvůr Králové. Katolický voják Bartoš z Drahonic napsal: "Žižka s Hradeckými vytáhl vytáhl proti nim i stal se jest boj u strachova dvora a šla archa proti arše (archa - schránka, monstance s Nejsvětější Svátostí). A Pražané utekú, poraženi jsúce od Žižky. Jmú jich na dvě stě. Kněze, ježto nesl archu z pražské strany, zabil Žižka palcátem. Dálo se ve středu před sv. Vavřincem (10.8.)."

6. 1.1424  Česká Skalice. V bitvě u České Skalice (dnes zvané Nad Pivovarem) porazil Jan Žižka pány z východních Čech. Stalo se v den svátku Zjevení Páně - Tří králů. Vyvoláním boje bylo Žižkovo zjištění, že si na něho páni z hradecka najali nájemného vraha.
      Žižka zaujal bitevní pozici u velkoskalické tvrze, kterou vlastnil jeho přítel pan Viktorín Boček z Kunštátu. Husité bojovali proti vojskům katolických pánů z východních Čech Hynka Červenohorského (hejtman královského krajského vojska a purkmistr Jaroměře), Jana Městeckého z Opočna, Půty z Častolovic a Arnošta z Černčic, kteří táhli od lesa Dubno a od Zlíče.
      Husitům přijela na pomoc vojenská hotovost z Hradce Králové, Jaroměře a Dvora Králové. Velký počet katolických vojáků Žižka zajal a pobil. Průběh bitvy popisuje Kronika pražského kolegiáta a Staré letopisy české, kde se píše, že "Kališníci slavně zvítězili".
      Nad řekou Úpou na stejném místě (320 m n.m.) zaujala o 442 let později obrannou pozici rakouská armáda v roce 1866.

7. 6.1424  Malešov (u Kutné Hory). Orebité vedeni Janem Žižkou porazili vojska aliance svatohavelské koalice a pražanů vedených Divišem Bořkem. Na straně orebitů padlo 200 husitů, na straně pražanů padlo 1200 husitů. druhý den ovládl Žižka Kutnou Horu, kde dal popravit několik desítek měšťanů.

11.10.1424 + Jan Žižka z Trocnova a z Kalicha.

16. 6.1426  Ústí nad Labem. Husité obléhali město více než 2 měsíce a v rozhodující bitvě porazili 4.000 německých křižáků ze Saska, Míšně, Durynska a dalších německých států. Padlých husitů bylo asi 25-30. Husité ovládli dobyté město Ústí a měli otevřenou cestu do Německa.

19.11.1426  Břeclav. Albrecht I. Rakouský (od r. 1438 český král, otec Ladislava Pohrobka) vytáhl na Moravu proti husitům (Sirotci a Táborité), které vedl Prokop Holý. Albrecht se snažil 3 měsíce dobýt město Břeclav a vyhnat husity z Moravy, kterou dostal v roce 1423 od svého tchána císaře Zikmunda jako léno. Moravu se mu nepodařilo uhájit.

14./25. 3.1427  u Zwettlu (u Světlé). Husité po vítězné bitvě u Břeclavi pokračovali na jaře do Rakouska, kde se jim postavili na odpor vojáci Albrechta I. Rakouského. Ti byli zahnáni na útěk, někteří byli zabiti. Rakouský Zwettl husité dobyli, 4 000 obyvatel vyvraždili a město vypálili. Na místě zůstalo 9 000 mrtvých. Husité měli malé ztráty na životech, většina mrtvých byli Němci.

3. křížová výprava: 29.6. - 14.8.1427.

3.  8.1427 u Tachova. Prokop Holý vedl husity proti spojeným vojskům křižáků vedeným arcibiskupem trevírským Otou ze Ziegenheimu a a anglickým biskupem z Winchesteru Jindřichem kardinálem Beaufortem. V křižáckém vojsku bojovali Němci, Lužičtí Srbové, Slezané, Rakušané, vojáci Oldřicha z Rožmberka a plzeňského landfrýdu. 11.8. husité dobyli i město, prolomili hradby a město zapálili. Posádka tachovského hradu 14.8. kapitulovala.

18. 3.1428  u Nisy (v Polsku). Husitská vojska porazila spojenou armádu slezských knížat a vratislavského biskupa Konráda, které velel kladský hejtman Půta z Častolovic. V křižácké armádě padlo 2 000 vojáků.

11.11.1428  u Chrastavy (u Liberce). Někdy nazývaná bitva u Machnína. Husitské vojsko vedl hejtman Jan z Královce proti vojskům žitavské, zhořelecké a lužické hotovosti. Tuto bitvu husité prohráli a zanechali zde 400 mrtvých. Na druhé straně padl hornolužický fojt (královský rychtář) Albrecht z Koldic.

27.12.1428  u Starého Wielislawu (u Staré Jesenice) (dnes u Kladska v Polsku), zvaná bitva u Červené Hory. Sirotci vedeni Janem z Královce, porazili slezké vojsko knížete Jana Minsterberského. Na straně Slezanů bylo 650 mrtvých.

23. 4.1429 u Zbraslavi. Nové Město pražské vyslalo oddíl vojáků, aby prohledali okolí Prahy. Před Zbarslaví byli u Vltavy přepadeni ze zálohy loupeživými husity vedenými Habartem z Aldaru a na Týřově, Janem Šmikouským a Bedřichem z Donína. Někteří vojáci byli pobiti, utopeni nebo zajati. Ke konci bitvy přišel novoměstským vojákům na pomoc oddíl vojáků ze Starého Města pražského.

31.12.1429 - 1.1.1430 u Grimmy (mezi Lipskem a Drážďany). Dolnolužický fojt Hanuš z Polenska byl poražen husitským hejtmanem Janem Zmrzlíkem. Podle husitských kronik zabili husité 400 vojáků a zajali dalších 150.

20. 4.1430 u Podivína (u Břeclavi. Sirotší, táboritské a novoměstské vojsko husitů vedené hejtmanem Velekem z Březnice do Uher. Této bitvy se zúčastnil Jan Zmrzlík ze Svojšína, Prokop Malý (Prokůpek) a Filip z Padařova. Husité utrpěli ztrátu 150 vojáků.

28. 4.1430 u Trnavy (na Slovensku). Husité táhli od Podivína dál do Uher na rejsu (spanilá jízda). V Uhrách se střetli s českými, moravskými a uherskými vojsky, které vedl český a uherský král Zikmund. Mezi sebe vlákali husity dvě armády uherských vojáků. Podle kroniky katolického vojáka Bartoška z Drahonic padlo 2000 husitů a na katolické straně 6000 vojáků. Podle historiků jsou tato čísla nadnesená. Po těžkých bojích byli husité nuceni ustoupit do Čech.

9. 1.1431 u Horky (Chlumec u Ústí nad Labem). Hejtnam Václav Libák z Vrbčan a Aleš z Číhoště vedli Sirotky proti vojskům hornolužického fojta Těmy z Koldic. Bitva je málo známá. Žádný zápis nezmiňuje ani vítěze bitvy.

4. křížová výprava: 20.6. - 14.8.1431. Poslední křížová výprava vedená braniborským vévodou Fridrichem I. a Juliem (Giulianem) kardinálem Cesarinim (1398 - 1444). Po prohrané bitvě u Domažlic byli katolíci nuceni jednat s husity. Společné jednání se uskutečnilo na Basilejském koncilu v letech 1431-1445.

14. 8.1431 u Domažlic. Husité vedeni Prokopem Holým v počtu 40 000 porazili 130 000 křižáků. Ti mezi sebou měli špatnou komunikaci. Markrabí Fridrich si chtěl zajistit ústupovou cestu a začal stahovat své oddíly ke Kdyni. Sasové to považovali za útěk. Nastalou paniku zvládli velitelé jen s velkým úsilím.
      Fridrich dal vybudovat vozovou hradbu, kterou měli bránit Italové. Vrchní velitel vévoda Fridrich zaslechl zpěv husitů: "Ktož jsú boží bojovníci..." a stáhl své vojsko, aby ho husité předčasně nezpozorovali. Mezi vojáky nastal opět zmatek a začali utíkat k bavorským hranicím. Přesto se boj protáhl až do nočních hodin, protože se někteří pěšáci postavili odvážně proti husitům. Kardinál Cesarini údajně prchal z bojiště v přestrojení za prostého vojáka. Je známé, že při této bitvě ztratil svůj kardinálský klobouk.
      Zabito bylo 200 Italů, zajato několik desítek tisíc křižáků. Husitům se podařilo získat 2000 vozů, 300 pušek a další válečnou kořist. Mezi jinými věcmi ukořistili kardinálský oděv a zlatý kříž Julia Cesariniho. Sbírání materiálu a zatýkání zajatců se věnovali i druhý den. Průběh bitvy zapsal katolický voják Bartošek z Drahonic a husitský kronikář Vavřinec z Březové. Kardinál Cesarini se rozhodl po poradě s králem Zikmundem a německými knížaty, pozvat husity do Basileje na sněm. 5.7.1436 byla podepsána Basilejská kompaktáta, která uznala husity za členy katolické církve.

14.10.1431 u Bejdova nad Dyjí (Waidhofen an der Thaya v Rakousku). Táborité vedeni Mikulášem Sokolem z Lamberka vyrazili na rejsu do Rakouska a byli poraženi dolnorakouskými, českobudějovickými a znojemskými vojáky, které vedl českobudějovický hejtman Lipolt Krajíř z Krakju.

24.12.1432 u Znojma. Rakouský vévoda Albrecht porazil husitské vojsko. Ztráty na životech byly na obou stranách asi 500 vojáků.

14. 7.1433 - 9. 5.1434 obléhání Plzně. Husité vedeni Prokopem Holým oblehli katolickou Plzeň a snažili se ji vyhladovět a dobýt. Město tomuto obléhání odolalo. Husitský táborský hejtman Jan Pardus z Horky vedl 7000 vojáků. Postupně přitáhly k Plzni další husitské armády v počtu 15000 bojovníků. Odstřelovali Plzeň praky a bombami. 1.9.1433 vpadli Plzeňané do husitského ležení a způsobili jim zmatek. Na podzim nemohli husité sehnat nic k jídlu a armáda se nedokázala uživit. Proto vyjížděli loupit jídlo krmení pro koně do města Furth im Wald v Bavorsku a jeho okolí. 21.9.1433 byla husitská výprava poražena u vesnice Hiltersried vojsky Jana z Neunburgu.
      Král Zikmund vynaložil velké prostředky na pomoc Plzni a zajistil tajné zásobování města, které vyjednal s táborským hejtmanem Přibíkem z Klenové. Po dodání zásob do Plzně, Přibík uprchl před pomstou Prokopa Holého do Stříbra.
      V Praze se zformovala koalice umírněných husitů a katolického panstva, kteří se zmocnili Nového Města pražského a vydali se na pomoc Plzni. Prokop Holý rozhodl, že po ztrátě Nového Města pražského zanechá marného obléhání Plzně. Husité v noci z 8. na 9. května zbořili svá ležení.

30. 5.1434 u Lipan (u Kolína). Husité - Sirotci a Táborité (radikálové), které v počtu 11 000 bojovníků vedl Prokop Holý proti husitům - umírněným kališníkům a pražanům s vojsky katolických pražanů, z Mělníka a Oldřicha II. z Rožmberka, celkem 13 000 vojákům. Tato vojska vedl husitský vojevůdce Diviš Bořek z Miletínka (jeho sídlo bylo mezi Miletínem a Červenou Třemešnou). V této bitvě stáli na opačné straně radikální husita Jan Roháč z Dubé a jeho umírněný husitský synovec Hynce Ptáček z Pirkštejna. Vedle Hynka Ptáčka stál čtrnáctiletý chlapec, který se jmenoval Jiří z Poděbrad.
      Katolické a umírněné husitské vojsko vyrazilo proti radikálním husitům. Celá armáda se stočila do pravého úhlu a byla bokem k nepříteli. Vojáci zahájili předstíraný útěk. Radikálové nabyli dojem, že katolické vojsko je v rozkladu a rozpojili vozovou hradbu. Vyrazili za nepřítelem za s hlasitým křikem: "Vzhůru, vzhůru na ně, prchají již." Ve chvíli, kdy se dostali k prchajícím vojákům na půl honu (80 metrů), katolická armáda se zastavila a otočila se proti husitům.
      Došlo k tvrdému boji, ve kterém padl Prokop Holý. Aliančním vojskům se podařilo zničit část vozové hradby. Do mezery vnikli další vojáci a pobíjeli bránící se husity. Ve večerních hodinách bitva skončila.
      Tato bitva je známá tím, že byla poslední bitvou, ve které byli husité poraženi.

červen 1434 u Řevničova (u Rakovníka). Málo známá bitva mezi vojáky plzeňského landfrýdu, kteří byli napadeni žateckými husity pod vedením Jakoubka z Vřesovic. Husité přišli o 150 bojovníků.

17. - 18. 8.1435 u Křeče (u Pelhřimova). Účast 1000 husitských bojovníků z Tábora proti vojsku Oldřicha II. z Rožmberka, který na ně zaútočil tak rychle, že nestačili postavit vozovou hradbu. Padlých 800 táboritů.

květen - září 1437 dobytí hradu Sion. Hrad významného husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé (1374 - 9.9.1437), který chtěl pokračovat v bojích. S několika radikálními husity se uzavřel na svém hradě, odkud chtěl vyrážet po okolí a bojovat proti katolíkům. Velitelem dobyvatelů byl jmenován Hynce Ptáček z Pirkštejna (1400-1444, Roháčův synovec), nejvyšší hofmistr a zemský soudce. V bitvě u Lipan stáli oba na opačné straně.
      Hynek Ptáček dobýval hrad Sion čtyři měsíce. Dobývání úmyslně protahoval z příbuzenských důvodů. Dokonce nebránil posádce, aby si chodila z hradu pro vodu do blízkého potoka. Všichni čekali, že se hofmistr Hynce Ptáček dohodne se strýcem Janem Roháčem. 3. září přijela uherská jízda vedená Michaelem Országhem a Hynce Ptáček nechtěl riskovat roztržku s císařem. Odstřelování a dobytí hradu překvapilo Roháče u oběda, který nepočítal s tak prudkým útokem.
      Po dobytí hradu byl Jan Roháč spolu s 52 bojovníky odvezen do Prahy. Jan Roháč byl přiveden na Pražský hrad před císaře Zikmunda, kde vykřikoval, ať mu vypíchnou oči, aby se nemusel na císaře dívat. Pak odveden a vyslýchán v mučírně na Staroměstské radnici v Praze. Mezi jeho bojovníky patřil polský šlechtic Vyszek Racziński, husitský kněz Jan Prostředek a puškař (dělostřelec) zvaný Zelený. Všech 53 odbojníků bylo veřejně popraveno. Hrad Sion byl na příkaz císaře Zikmunda vypálen.
      Občanské války v českých zemích zvané Husitské bitvy skončily. Všichni měli dost válčení a bídy.

---------------------------------------------------------

Olomoucký orloj

olom-orloj.jpgsoc-orloj-olom.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

      

vysoký 14 metrů a je asi druhý nejstarší v Evropě a byl postaven na stěně radnice v roce 1474. Nejstarší části astronomického stroje jsou z roku 1898. Za 2. světové války byl poškozen a přestavěn v letech 1947 – 1955.
       Ve třetím patře byly postavy 16 andělů a každý měl dřevěný zvonek a kladívko. Uvnitř bylo 16 zvonků, které hrály každou hodinu. Při melodii vyšli z pravé strany Tři králové na velbloudech. Nad nimi byla Panna Maria a sv. Josef na útěku do Egypta. Na levé straně stál sv. Jiří na koni a bodal do draka. Vedle něho byl sv. Václav a pokyvoval hlavou. V roce 1810 byly sochy světců sundány a místo nich dány sochy arcivévody Rudolfa a kněze s Nejsvětější Svátostí. Dole se pohybovaly čtyři postavy: muž zvonil, druhý se modlil růženec a probíral korálky, třetí také zvonil a čtvrtý zapískal na šalmaj.
      V roce 1898 byl orloj opravován a byly opět vyměněny dvě sochy: Adam za arcivévodu Rudolfa a Eva místo kněze. Vedle prarodičů prošel každou hodinu jelen, lev a slon. Čtyři dolní muže nahradili vojáci: dva střelci a dva z pěchoty. Postavy Tři králů a útěk do Egypta zůstaly. Uprostřed byl dán obraz královny Marie Terezie, místo obrazu císaře Františka Josefa I.
       Po přestavbě malířem Karlem Svolinským a jeho manželkou Marií v socialistickém realizmu, byly vyměněny všechny figurky a nahrazeny postavami dvou kovářů a muzikantů. Pod nimi je úředník, dělníci a basketbalistka. Mozaikové medailony představují práce během roku. V horní části Karel Svolinský vytvořil mozaiku, na které je jízda králů, dělník a chemik. Místo obrazu Marie Terezie je kohout.Na dolním číselníku s kalendáriem je uveden svátek Vítězný únor, narození a úmrtí V. I. Lenina, J. V. Stalina a Kl. Gottwalda i narozeniny A. Zápotockého. Ten v době dokončení orloje ještě žil.
       Na fotografii je malba rekonstrukce orloje v původní podobě a současná podoba orloje v Olomouci.

hrací karty, první písemná zmínka je Florencie, která 23. 5.1376  vydala vyhlášku o zákazu hry pod hrozbou přísného potrestání. Karty se začaly nejvíce používat od roku 1500. Na kartách jsou zobrazeni králové: biblický David (list, piky), Alexandr Veliký (kříž, žalud), Julius Caesar (káry, diamant), císař sv. Karel I. Veliký (srdce). Názvy barev na německých kartách se nazývají: list (zelená), žalud, kule a srdce (červená). Na francouzských kartách: piky (dýky), kříž nebo trefa (trojlístek), káry nebo diamant (kosočtverec) a srdce. 

Jan Dlugosz * 1.12.1415 Niedzielsko u Brzeźnice (Nová Březnice mezi Radomskem v Lodžském vojvodství a Czenstochovou ve Slezském vojvodství v Polsku), + 19. 5.1480 Krakov. Je známý pod latinským jménem Ioannes Longinus ebo Dlugossius (+1444) Otec Jan měl 2 manželky, s nimi 12 dětí. Z nich byli 3 synové, všichni jménem Jan.
       Polský voják a historik. Jeho otec Jan z Niedzielska bojoval v bitvě u Grunwaldu. Později se stal purkmistrem ve městě Nowy Korczyn. Mladý Jan zde chodil do farní školy. V letech 1428 - 1431 studoval na Jagellonské univerzitě v Krakově.
       V roce 1434 ho jeho strýc Bartoloměj, farář ve farnosti sv. Martina v Klobucku, jmenoval svým nástupcem. V Klobucku byl do roku 1452. V roce 1437 se stal členem krakovské kapituly. V letech 1439 - 1455 byl sekretářem a tajemníkem krakovského arcibiskupa Zbygnieva kardinála Olešnického (1389-1455), ale zároveň pracoval ve službě polského krále Kazimíra IV. Jagellonského.
       V roce 1450 byl pověřen královnou Sofií Holštýnskou Litevskou (1405-1461) a jejím synem králem Kazimírem IV. Jagellonským (1427-1492, jeho manželkou byla vnučka císaře Zikmunda Alžběta Habsburská, jeho synem Vladislav II. Jagellonský, český král), aby vedl mírové rozhovory mezi Janem Jiskrou z Brandýsa (1400-1469) a Jánosem Hunyadym (1387-1456). Po šesti dnech vyjednal mír.
       V roce 1455 vypukl v Krakově velký požár, který pohltil většinu města. Několik domů bylo ušetřeno, mezi nimi i dům Jana Dlugosze.
       Od roku 1467 se stal vychovatelem královských princů. V diplomatických službách polského krále jezdil k císařskému i papežskému dvoru (1449), byl v Čechách (1467), Uhrách (1469, 1478), Itálii a Palestině. Jednal s Řádem německých rytířů a dojednal Toruňský mír. V roce 1471 doprovázel Vladislava II. Jagellonského do Prahy ke korunovaci českým králem.
       V letech 1455 - 1480 napsal 12 knih Letopisy - kroniky království Polského (Anneles seu cronici incliti regni Poloniae = Letopisy nebo kroniky proslulého Polského království, Roczniki, czyli kroniki slawnego Krolestwa Polskiego), které zahrnují historii v Evropě od roku 965 do roku 1480. V těchto kronikách popisuje i sám sebe ve třetí osobě. V roce 1448 napsal Banderia Prutenorum (kniha o křižáckých praporech v bitvě u Grunwaldu). 1462 Insignia seu clenodia incliti Regni Poloniae (Symboly nebo klenoty proslulého království Polského, kde popisuje a zobrazuje polské erby), Liber beneficiorum dioecesis Cracoviensis (Kniha důchodů diecéze krakovské), napsal v letech 1470-1480. další knihou je Vitae episcoporum Poloniae (životopis biskupů polských: krakovských, plockých, wloclavských, vratislavských, poznaňských biskupů a hnězdenských arcibiskupů.
       213. papež Sixtus IV. mu v roce 1479 nabídl, aby se stal pražským arcibiskupem. Jan Dlugosz to odmítl ze zdravotních důvodů. Na jaře 1480 byl zvolen arcibiskupem ve Lvově. Úřad však nestihl převzít a zemřel. Souhlas papeže Sixta IV. na lvovské arcibiskupství přišel až po jeho smrti. Pohřben na Wawelu. V roce 1880 byl převezen na Skalku v Krakově.

Přibík z Radenína řečený Pulkava * 1340/1345 Radenín u Tábora, + 1380 Chudenice. Přibík = Přibyslav. Syn Dluhoje z Tradenína. Kněz, mistr svobodných umění na Pražské (Karlově) univerzitě, kronikář císaře Karla IV. Písař arcibiskupa pražského Jana Očka kardinála z Vlašimi. V letech 1373-1377 byl rektorem (ředitelem) školy u sv. Jiljí (Husova ul.). V roce 1378 se stal farářem v Chudenicích u Klatov, kde žil až do své smrti.
       Na přání císaře Karla IV. přeložil z latiny do češtiny Vita Caroli (Životopis Karla IV.) a Novou kroniku českou (1374) - Kronika králů českých, kterou napsal společně s Karlem IV. Překlad je, ve srovnání s originálem velice nepřesný. Kronika začíná stavbou Babylonské věže a zmatením jazyků (rozdělených na 72) a končí smrtí královny Elišky Přemyslovny v roce 1330. V kronice jsou důležité zprávy o rozšíření Slovanů a o Velkomoravské říši. Kronika je soupisem z českých kronik, hlavně z Kosmovy a Dalimilovy kroniky, listin z korunního archivu a pramenů, které již neexistují.
       P. Přibík Pulkava z Radenína se svou kronikou zařadil mezi významné české kronikáře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA