Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Novověk

Dalibor z Kozojed * ?, + 13.3.1498 Praha. Otec Aleš z Kozojed, purkrabí na hradě v Budyni, mladší bratr Jan (Ješek). Daliborův pradědeček Dalibor bojoval v českém vojsku Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku v roce 1346.
       Vladyka Dalibor z Kozojed byl chamtivý a lakomý. 14.10.1490 byl, na udání svého otce, předveden před soud, protože obral svého otce Aleše i bratra Jana o větší díl majetku (koně, dobytek, obilí a oblečení), než na který měl nárok a který měl vrátit. Protože tak neudělal, dal ho 13.11.1490 k soudu předvést bratr Jan a Dalibor byl soudem donucen všechen majetek vrátit.
       V roce 1496 vypuklo povstání na panství Adama z Ploskovic, který byl zajat vzbouřenci. Ti ho chtěli popravit a pustili ho, když jim slíbil osvobození od roboty. Vzbouřené poddané pana Adama donutil Dalibor z Kozojed, aby odešli na jeho panství a přivlastnil si je. Nebyl ochráncem utlačovaných, ale jejich novým pánem. Adam z Ploskovic si to nedal líbit a Dalibora zažaloval. Podle tehdejšího práva ten, kdo přijme na své panství vzbouřené poddané, má být popraven a poddaní vráceni původnímu pánu.
       V roce 1497 byl Dalibor z Kozojed uvězněn do nové věže na Pražském hradě, podle něj nazvaná Daliborka. 13. 3.1498 byl odsouzen k trestu smrti, zbaven šlechtického titulu a popraven na nádvoří Nejvyššího purkrabství. Podle pověsti si musel vyžebrat jídlo. Naučil se hrát na housle a pouštěl z okna věže košík, do kterého mu lidé dávali jídlo a peníze. Z toho vzniklo rčení: Nouze naučila Dalibora housti. Historik a novinář Josef Svátek (1835-1897) tvrdil, že Dalibor byl vyslýchán útrpným právem a housle byl název pro skřipec. U Dalibora byl přestupek natolik jasný, že výslech útrpným právem se nekonal.

Hanuš Spiess (Johann Spieß, Hans Spiess), *1440 Frankfurt nad Mohanem, +1511 Praha. V katedréle sv. Víta vystavěl Královskou oratoř v letech 1490-1493. Na Hradě vytvořil Malou audienční síň známou jako Vladislavova ložnice. Jeho dílem je i část Staroměstské radnice v Praze, dostavěl kostel sv. Petra a Pavla v Mělníku, katedrálu sv. Bartoloměje v Plzni. Přestavoval hrad Karlštejn a Křivoklát. Spolupracovník Benedikta Rejta.

Benedikt Rejt z Pístova (Beneš z Pístova, Reith z Piestingu, Ried, Reyd, Rejd, Rota, Reda, Beneš z Loun, Beneš Lounský), * 1454 Landshut (Bavorsko, D), + 29.10.1534/1536 Louny. V roce 1502 obdržel od Vladislava Jagelonského šlechtický titul. V letech 1487-1511 stavitel na Pražském hradě (Vladislavský sál 1493-1502, hradeb a Daliborky (1496). Pravděpodobný portrét Benedikta Rejta je ve svatováclavské kapli v chrámu sv. Víta. Dostavěl chrám sv. Barbory v Kutné Hoře.

Bernard Žehušický z Nestajova + 1563. Pán Hořiček u České Skalice. Nestajov (později Neslívy) byl u Šťáhlav (u Plzně). Bernard byl purkrabím hradeckého kraje v letech 1545  - 1563. Jeho rodná obec Neslívy postupem doby zanikla.

Srnovec z Varvažova. Jakub byl humanistický básník, psal latinské básně pro císaře. V roce 1582 vydal sbírku českých přísloví. Znak z roku 1549: na modrém poli zlatý srnec s červeným jazykem. V některých pramenech mylně psaný Srpovec z Varvařova.

Alžběta Habsburská, francouzská královna. * 5. 7.1554 Vídeň, + 22. 1.1592 Vídeň. Druhá dcera a páté dítě Maxmiliána II. a Marie Španělské. Byla nejmilejším dítětem svého otce Maxmiliána. Sestra císaře Rudolfa II. a císaře Matyáše. Vnučka Anny Jagellonské a Ferdinanda I., pravnučka Vladislava II. Jagellonského. Dětství strávila se svými sourozenci na zámku ve Stallburku u Vídně. Ve své době byla považována za nejkrásnější ženu v Evropě, byla inteligentní, zbožná a laskavá. Básník Pierre de Bourdeilles zvaný Brantome napsal: "Byla nejlepší, nejmoudřejší, nejněžnější a nejctnostnější královna, která kdy panovala."
       V roce 1569 se uskutečnila svatba v zastoupení, 26.11.1570 byla v Paříži oddána s francouzským králem Karlem IX. (* 27.6.1550, + 30.5.1574) 25. 3.1571 korunována na francouzskou královnu. 27.10.1572 se jim narodila dcera Marie Alžběta (+ 9.4.1578). Karel měl Alžbětu velice rád, ale přesto udržoval vztah s milenkou Marií Touchtovou (1549-1638), s kterou měl syna Karla (* 1573). Král Karel později zešílel a Alžběta odjela na venkovský zámek Fontainebleau. Tam se dozvěděla o vraždění hugenotů, které nařídil šílený král 24. 8.1572. K vyvraždění hugenotů donutila Karla jeho matka Kateřina Medicejská. Tato událost je známá jako Bartolomějská noc (24.8. svátek sv. Bartoloměje, apoštola). V roce 1574 ve 24 letech Karel IX. zemřel.
     Alžběta odmítla otcův návrh na sňatek s mladším švagrem Jindřichem III., nechala polovinu jmění Karlově sestře Markétě z Valois a odjela s dcerou do Vídně. V roce 1578 zemřela ve Vídni její dcera Marie Alžběta a Alžběta založila klášter klarisek ve Vídni-Stallburku. Při návštěvě u bratra Rudolfa II. v Praze v letech 1580 - 1588 dala na Hradě opravit vyhořelou (v r. 1541) královskou kapli Všech svatých a namalovat obraz na hlavním oltáři. V roce 1588 do nově postaveného oltáře dala přenést ze Sázavy ostatky sv. Prokopa.
     Přestěhovala se opět do Vídně, kde zemřela. Po smrti byla Alžběta pohřbena v klášterním kostele Panny Marie Andělské ve Stallburgu u Vídně. V roce 1871 byl klášter sekularizován (odsvěcen a zrušen), kostel zabrán augšpurskou evangelickou církví a ostatky královny Alžběty byly přeneseny do katedrály sv. Štěpána ve Vídni.

Edward Talbot Kelly *1.8.1581 Worcester (Dencester), Anglie, +1.11.1597 Most. Studoval na Oxfordu a stal se úředníkem v Lancasteru. Zpronevěřil městské peníze a byly mu uříznuty obě uši. Aby zakryl tuto potupu, nechal si narůst dlouhé vlasy. Oženil se s vdovou Janou Cooperovou. Později vstoupil do služeb k doktoru a vědci Johnu Deemu a vydali se na cestu po Evropě.
     Po příchodu do Čech se manželé Kellyovi usadili v Mostě, kde s podporou Petra Voka koupili statek a měšťanství. John Dee dostal službu na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze a Kelly se stal dvorním lékařem a alchymistou Viléma z Rožmberka. Léčil lidi a "vyráběl" zlato. Za to dostal od Viléma dva statky. Po vypovězení doktora Deeho kvůli intrikám, zaujal jeho místo na císařském dvoře. Císař Rudolf II. ho pasoval na rytíře. Kelly si za manželčino věno koupil Faustův dům na Karlově náměstí v Praze a s manželkou se tam přestěhoval. 
     V roce 1590 zakázal císař Rudolf II. dvorským patentem veškeré souboje. Kelly nesouhlasil, aby si jeho nevlastní dcera vzala úředníka Jiřího Hunklera. Vyvolal souboj, ve kterém Jiřího zabil rapírem. Na útěku k Vilémovi na Rožmberk byl zajat v Soběslavi a uvězněn na hradě Křivoklát. Byl mučen, aby vydal recept na výrobu zlata. Z vězení věže Huderky se mu podařilo uprchnout, ale přetrhl se mu provaz a on si zlomil nohu, která mu musela být amputována. Po tomto zranění dostal od císaře milost, ale byl vyhoštěn z Prahy.
     Zůstal bez příjmu a zadlužil se. Pro dluhy byl opět zatčen a uvězněn na hradě Hněvín u Mostu. I z tohoto vězení uprchl. Při šplhu z okna se zřítil dolů a zlomil si druhou zdravou nohu. Nakonec spáchal sebevraždu a otrávil se jedem. . 
     Manželka Jana hraběnka Cooperová. Její 1. manžel zemřel za několik let. Měli spolu syna Jana Františka (John Francis, * 1573?) a dceru Alžbětu Janu. Oba sourozenci se přestěhovali za matkou do Čech a otčím jim zajistil vynikající vzdělání. Jan František studoval v Ingolstadtu. Byl vážně nemocný a v roce 1600 zemřel. 
     Alžběta Jana Vestonová (Elisabeth Johana Weston, * 2.11.1581 Chipping Norton, Anglie, + 23.11.1612 Praha). Básnířka z Anglie, která psala latinské básně. Uměla anglicky, latinsky, česky, německy, italsky.  
     V roce 1591 se Alžběta zasnoubila s dvorským úředníkem Jiřím Hunklerem, ale Kelly se proti tomu postavil a v souboji Jiřího zabil.
     V Praze napsala Alžběta Jana Vestonová většinu svých básní. Humanisté ji nazývali "ženským Ovidiem" desátou Múzou nebo divem světa. Básně o řeckých a římských mytologických postavách vydávala v Lipsku, Frankurtu nad Odrou a v Praze. Některé její básně přeložil do češtiny František Ladislav Čelakovský.
     Po smrti otčíma posílala dopisy s prosbou o finanční podporu a do dopisů vkládala své básně. Jeden z dopisů dostal i slezský básník Jiří Martin z Baldhovenu (Georg Martinus), který v roce 1602 vydal její sbírku básní Poemata. V roce 1608 vyšla další sbírka Parthenica. Tuto sbírku věnovala Alžběta svému dobrodinci právníkovi Janu Lvovi z Eisenachu, za kterého se v roce 1603 provdala. Jan Lev (Johannes Leo) byl vyslancem anhaltského vévody.
     Spolu s Janem měli 3 dcery a 4 syny. Všechny děti zemřeli v dětství. Alžběta je všechny přežila a zemřela ve svých 31 letech. Pohřbena v kostele sv. Tomáše u kláštera augustiniánů na Malé Straně.      

Tycho Brahe * 14.12.1546 Knudstrup, Dánsko, + 24.10.1601 Praha. Tyge Ottesen Brahe, dříve psaný Tycho de Brahe (latinská podoba jeho jména, v Dánsku se předložky před rodové jméno nedávaly). V letech 1599 - 1601 žil v Praze na Novém Světě (Hradčany 76/1). Dánský astronom, astrolog a alchymista. Otec Otto Brahe byl dánským hrabětem.
     Mezi jeho předky patřil i dánský král Valdemar II. Vítězný (1170-1241), manžel královny  Dagmary Dánské - Markéty Přemyslovny (1186-1213), dcery Přemysla Otakara I. a také sv. Brigita Brahe. 
      Tycho měl nos z mosazi. Ve svých 15 letech se utkal v opilosti se svým přítelem Manderupem Parsbjergem v souboji. Manderup mu usekl špičku nosu. 
      Tycho Brahe zemřel po hostině u Petra Voka z Rožmberka na akutní urémii (selhání ledvinprostatu a je pohřben v Týnském chrámu (chrám Panny Marie před Týnem) na Staroměstském náměstí v Praze. Spolu s ním je zde pohřbena i jeho družka Kristen, která se vždy považovala za jeho manželku, i když nebyli oddáni.

Jan Kepler, * 1571, + 1630, německý astronom. V letech 1600 – 1612 pobýval u císaře Rudolfa II. v Praze.

Albrecht z Valdštejna, Albrecht (Vojtěch) Václav Eusebius z Valdštejna, * 14.9.1583 Heřmanice u Jaroměře, + 25.2.1634 Cheb. Vévoda meklenburský a frýdlantský, kníže hlohovský a zaháňský. 
     Otec Vilém (+ 25.2.1595), matka Markéta rozená Smiřická ze Smiřic (+ 22.7.1593). Rodina vyznávala evangelickou víru. Po smrti rodičů se o Albrechta starala teta Markéta Salomena ze Smiřic, manželka Jindřicha Slavaty z Chlumu a Košumberka, která ho vybavila na studijní cestu po Evropě. Naučil se latinsky, italsky, německy, francouzsky a španělsky.  
     V roce 1604 bojoval v Uhrách proti Turkům a domů si přinesl "uherskou nemoc" - syfilidu. Roku 1605 přestoupil do katolické církve. V roce 1609 se oženil s Lukrécií Nekšovnou z Landeka (1582-1614), vdovou po Arklebovi Prusinovském z Víckova (u Holešova). V roce 1621 se podílel na zatčení Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a pána na Pecce. V roce 1622 získal panství Mnichovo Hradiště, které daroval v roce 1624 příbuznému Maxmiliánu z Valdštejna. V roce 1622 byl Albrecht povýšen na knížete frýdlantského, roku 1627 bylo knížectví povýšeno na vévodství s hlavním městem Jičínem. 9.6.1623 se oženil s Isabelou Kateřinou z Harrachu.
     V roce 1627 koupil Zaháňské knížectví, v roce 1628 se stal vévodou meklenburským a získal titul "Generalissimus Oceánu a Baltského moře". 16.5.1633 mu člen české emigrace Jan Varlejch z Bubna nabídl svatováclavskou korunu. Valdštejn bojoval na císařské straně, ale později se stal nepohodlným pro císaře Ferdinanda II, který mu dlužil 3.000.000 zlatých. 24.1.1634 jmenoval císař velitelem vojsk Matyáše hraběte Gallase.
     25.2.1634 byl Albrecht na císařův příkaz zavražděn v Chebu. S ním byl zavražděn i jeho švagr Adam Erdmann hrabě Trčka z Lípy, Trčkův švagr Vilém Kinský ze Vchynic, vojenský kancléř frýdlantského vévody rytmistr Jindřich Niemann a polní podmaršálek Kristián Illov. Albrecht zemřel ve stejný den, o 39 let později, jako jeho otec. Všichni byli pohřbeni v kostele ve Stříbře. Albrechht byl v roce 1636 převezen do kartuziánského kláštera ve Valdicích u Jičína.
     Klášter byl zrušen v roce 1785. Tělo Albrechta z Valdštejna bylo převezeno a uloženo v rodové hrobce v kapucínském kostele sv. Anny v Mnichově Hradišti.

Brněnský drak z roku 1577. Vycpaný krokodýl, zavěšený na Staré radnici. Podle zápisů v účetních knihách brněnské radnice byl restaurován a odčervován v letech 1578 a 1579. Údajně krokodýla daroval do Brna císař Matyáš II., který ho v roce 1608 dostal od Turků.   
     Je o něm známých několik pověstí. Podle jedné připlaval z moře do Dunaje a přes Dyji se dostal do Svratky, která teče přes Brno. 
     Usadil se v jeskyni u řeky a trápil svou žravostí všechny obyvatele. Sežral vše co našel. Radní slíbili velikou odměnu 100 zlatých tomu, kdo draka zabije. Po nějaké době přišel do hostince U Modrého lva řeznický tovaryš. Ten řekl, že Brno draka zbaví. Požadoval volskou kůži a džber nehašeného vápna Brňané mu nevěřili, ale v zoufalství donesli věci co žádal. Tovaryš vysypal vápno do kůže, zašil ji a nechal ležet na břehu Svratky. Hladový drak k večeru vylezl z jeskyně a dal se do kůže. Sežral ji a odplazil se napít vody. Vápno se v něm začalo vařit, drak se nadouval až praskl. Brňané se radovali a vyplatili tovaryšovi slíbenou odměnu. Ten vzal peníze a vydal se opět do světa.
     Další verze mluví o dovozu krokodýla z křižácké výpravy.  
   Poslední z pověstí se vztahuje k městu Trutnovu ve východních Čechách. Ve skalách u řeky Úpy se usadila ohromná saň (drak), která ohrožovala široké okolí. Při budování obce v roce 1006 na ni narazil rytíř Albert Trut. Ten si udělal šišky z nehašeného vápna a nakrmil saň těmito šiškami. Protože drak měl žízeň, napil se vody z Úpy a vápno ho roztrhlo. Trutnovští draka vycpali a uložili na hradě v Trutnově.  
     V roce 1024 ho dovezli do Brna, kde se konal sněm a věnovali draka knížeti Oldřichovi. Za odměnu dostali právo a pečeť mít draka ve znaku města Trutnova.

Brněnské kolo z roku 1636. Podle pověsti z Lednice se 14.5.1635 sešli mistři v lednické hospodě a každý chválil svoje řemeslo. Také mistr cechu kolářského Jiří Birck se pochválil a vsadil se o 12 tolarů, že od východu slunce do jeho západu pokácí strom, udělá z něho kolo a přikutálí do Brna (54 km). Kolo přikutálel na Starou radnici dříve než zapadlo slunce a předal ho purkmistru Gabrielu Schrammovi. Ten dal kolo zavěsit v průchodu Staré radnice, kde je dodnes. Lidé si začali vyprovovat, že mu pomáhal čert. Kolo má průměr 144 cm, dvanáct loukotí dlouhých 68 cm. Loukotě byly lepeny tvarohem a hašeným vápnem. Uprostřed je podpis Georg Birck.

27 pánů, nesprávně 27 českých pánů. "pánů" nebylo české národnosti a vypovídali německy. Původně bylo těchto povstalců 29. Jeden byl osvobozen a druhý spáchal sebevraždu. Z 27 vůdců protestantského stavovského povstání byli 3 páni (šlechtici, 2 Češi), 7 rytířů (5 Čechů) a 17 měšťanů (11 Čechů). Z 27 "českých pánů" byli pouze 2 Češi, a to ještě nejnižšího šlechtického stupně - zeman - vladyka.      
     Vůdci stavovského povstání byli popraveni 21.6.1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Poprava trvala od 5 hodin ráno do 10 hodin dopoledne a provedl ji kat Jan Mydlář (vyznáním utrakvista - podobojí), který měl připraveny 4 meče. Všechny je popravou ztupil.
     

      Páni:
Jáchym Ondřej hrabě Šlik z Holíče a z Passaunu (* 9.9.1569 Ostrov nad Ohří, Sas), sťat a potom mu byla uťata pravá ruka.
Václav Budovec vladyka (zeman) z Budova (* 28.8.1551 Červené Janovice u Kutné Hory, Čech).
Kryštof Harant vladyka (zeman) z Polžic a Bezdružic a pán na  Pecce (* 1564 Klenová u Klatov, Čech). V roce 1618 přestoupil k luteránské církvi.
      
      Rytíři:
Kašpar Kaplic ze Sulevic u Lovosic (* 1535 Neustupov u Benešova, Čech).
Prokop Dvořecký z Olbramovic u Benešova (* do roku 1580 Dvorce u Soběslavi, Čech).
Fridrich z Bílé (* do roku 1580, Němec).
Jindřich Otta z Losu (* 1541, Němec).
Diviš Černín (Czernin) z Chudenic u Klatov (* 1565 Nedrahovice u Příbrami, Čech). Jediný katolík. Jeho bratr Heřman byl přísedícím u soudu nad 27 pány. V roce 1625 si Heřman vzal manželku svého přítele Kryštofa Haranta Annu Salomenu Hradišťskou z Hořovic a na Pecce (3. manželka Kryštofa Haranta).
Vilém Konecchlumský z Konecchlumí u Jičína (* 1551, Čech).
Bohuslav z Michalovic u Mladé Boleslavi (* 1565, Čech), sťat a potom mu byla uťata pravá ruka.
      
      Měšťané:
Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu (* do roku 1580, + 1653 Drážďany). Strýc Václava Maštěrovského z Jizbice. Vstoupil na popraviště a když měl pokleknout k popravě, přijeli jeho dva synovci z Platejsů se zprávou o nevykonání popravy. Byl odveden do vězení, kde mu byl přečten osvobozující rozsudek.
Valentin Kochan z Prachové (* 1561 Strakonice, Čech).
Tobiáš Štefek z Koloděj (* asi 1580 Náchod, Čech).
MUDr. Ján Jesenius (*27.12.1566 česká Vratislav/polská Wroclaw, Uher-Slovák). Byl mu vyříznut jazyk a potom sťat a rozčtvrcen.
Kryštof Kobr z Kobrštejna u Jeseníku (* asi 1560 , Čech).
Jan Šultys z Felsdorfu a z Kutné Hory (* 1560 Slaný, Čech), primátor Kutné Hory.
Maxmilián Hošťálek z Javořice (* 1564 Žatec, Čech), primátor Žatce.
Jan Kutnauer ze Sonenštejna (* 1581 Staré Město pražské, Němec), nejmladší popravený, člen Jednoty bratrské, oběšen.
Simeon Sušický ze Sonenštejna (* 1579, Sas), nevlastní otec Jana Kutnauera, člen Jednoty bratrské, oběšen.
Nathanael Vodňanský z Uračova (* 1563 Domažlice, Čech), člen Jednoty bratrské, oběšen.
Václav Maštěrovský z Jizbice (* do roku 1580 Praha, Čech).
Jindřich Kozel z Peclinovce (* do roku 1580 Praha, Čech).
Ondřej Kocour z Votína (* do roku 1580 Praha, Čech).
Jiří Řečický (* do roku 1580 Praha, Čech).
Michael Witmann (* do roku 1580 Praha, Čech).
Simeon Vokáč z Chyš a Spitzberku (* do roku 1580 Chýše u Karlových Varů, Sas), nejdříve mu byla uťata pravá ruka a potom hlava.
Leander Rüppel z Ruppachu (* do roku 1580, Sas), nejdříve mu byla uťata pravá ruka a potom hlava.
JUDr. Jiří Hauenschild z Fürstenfeldu (Sas), poslední popravený.
Martin Fruwein (Fruvajn) z Podolí (český Slezan), * asi 1580 Kowary ve Slezsku, + 7.6.1621. Spáchal sebevraždu a posmrtně byl sťat.
     
    Poprava 27 povstalců byla zvláštní tím, že se uskutečnila na Staroměstském náměstí, kde se veřejně nepopravovalo. Pražské popraviště Šibeniční vrch, bylo za městem, dnes křižovatka u Bulhara (u Hlavního nádraží). Tam byl popraven i Jan Roháč z Dubé (+9.9.1437).

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a pán na Pecce * 1564 Klenová u Klatov, + 21.6.1621 Praha. Otec Jan Jiří Harant (1522-1564), matka Marie Anna z Janovic (*1543).
      Otec Jan byl ženatý čtyřikrát. 1. manželka Anna Rochcová: 3 synové (Jindřich, Jan Bořivoj + 1572) a 4 dcery. 2. manželka Johana Černínová z Chudenic, 3. Marie z Předenic, 4. Marie Anna z Janovic: 3 synové: Kryštof, Adam *1565, Jan Jiří *1580 a 4 dcery: Eva, Magdalena, Žofie, Judita (Jitka).
      Kryštof zdědil panství Polžice i Bezdružice u Konstantinových Lázní, vyženil panství Pecka u Jičína. Na Malé Straně v Praze měl palác, později Vrtbovský.
      V letech 1576-1584 byl na zámku Ambras u Innsbucku pážetem a panošem arcivévody Ferdinanda Tyrolského (1529-1595, syn Ferdinanda I. a Anny Jagelonské). Po něm se stal pážetem Filip Lang (později komoří Rudolfa II.).  
      Kryštof byl vzdělaný v hudbě, znal zeměpis a dějiny, uměl sedm jazyků (česky, německy, latinsky, řecky, italsky, francouzsky, částečně arabsky) a měl výtvarné nadání. V roce 1589 si vzal za manželku Evu Černínovou z Chudenic (+1597). Spolu měli dvě děti: Ludmila Kateřina, Vilém Humprecht (+1600). V  letech 1593-1598 bojoval proti Turkům. Po válce se vydal se švagrem Heřmanem Černínem do Svaté země a do Egypta.  Zážitky z této cesty napsal knihu Křesťanská odyssea.  
      V roce 1599 mu císař Rudolf II. udělil šlechtický titul. Za rok mu zemřely na mor obě děti, které byly na vychování u příbuzných Markvartů. Oženil se s vdovou po majiteli Pecky Karlu Škopkovi Barborou Miřkovskou z Tropčic. spolu měli dceru Rozinu Alžbětu. Obě zemřely při porodu. Další rok se stal dvorním radou a císařským komořím. Po smrti císaře Rudolfa odešel na (vyženěný) hrad Pecka, kde skládal svá hudební díla. V roce 1614 byl diplomatem císaře Matyáše ve Španělsku.  
      V roce 1615 konvertoval k evangelické církvi a musel se vrátit do Prahy. Oženil se potřetí a vzal si protestantku Annu Salomenu Hradišťskou z Hořovic (+ 1632). V roce 1618 se zapojil do povstání českých stavů a stal se velitel dělostřelců v Hradci Králové. S 15.000 vojáky přitáhl do Vídně a ostřeloval císařský palác. "Zimní" král Fridrich ho jmenoval tajným radou. Po bitvě na Bílé hoře odešel na Pecku. tam byl zajat Albrechtem z Valdštejna v roce 1621, převezen do Prahy, uvězněn a odsouzen na smrt. Tělo bylo údajně pohřbeno ve farním kostele sv. Bartoloměje na Pecce. Jeho manželka Anna Salomena se vrátila do katolické církva  a syny dala do jezuitské školy. V roce 1625 si vzala za manžela Heřmana Černína.

Jiří Sádovský * 1580, - 1640?. Český šlechtic. Spoluhejtman královéhradeckého kraje. Pocházel z rodu pánů ze Sloupna u Nového Bydžova. Jeho manželkou byla Eva z Lokšan (+10.10.1617). Jiřího otec Václav zdědil po strýci Janovi Sadovou u Hradce Králové. Jiří prodal v roce 1604 majtek na Chlumu. Seznámil se s Karlem Starším ze Žerotína a stal se  členem Jednoty bratrské.
      Za účast v českém stavovském povstání mu byla zkonfiskována Sadová a Žiželeves. V roce 1620 vedl do Čech německé protestantské vojáky. V lednu 1621 přísahal věrnost císaři Ferdinandovi II. V roce 1623 mu byl zkonfiskován i zbytek majetku: Lhotka u Stračova, Rozbeřice a Klenice.
      Všechny statky koupil Albrecht z Valdštejna za 47.812 kop míšeňských grošů. Za 32.279 zlatých rýnských koupil 27. 2.1624 od Albrechta z Valdštejna (Velehrádek, Bílé Poličany) Bílou Třemešnou u Dvora Králové, kde na svém zámku ukrýval Jana Amose Komenského. Z Bílé Třemešné odešel v roce 1628 s Janem Amosem Komenským do polského Lešna. Poslední písemná zmínka je o něm v roce 1640. Jeho syn byl v roce 1634 generálem švédské jízdy a v roce 1654 jednal s anglickým diktátorem Oliverem Cromwelem.

Jan Amos Komenský, * 28. 3.1592 Komňa, Nivnice, Uherský Brod, + 15.11.1670 Amsterodam. Ke jménu Komenský psal někdy i další přízvisko Nivnický (Nivnicensis). Je nazýván učitel národů. Poslední biskup Jednoty bratrské, spisovatel a pedagog.
      Otec Martin Segeš ze Šarišského potoka (Szeges ze Sárospatak, + 1604), matka Anna rozená Chmelová. Jan měl bratra Ignáce a 4 sestry: Kateřina, Markéta, Ludmila a Zuzana. V roce 1604 mu zemřeli rodiče a dvě sestry. Postarala se o něho chudá teta, Martinova sestra Zuzana Nohálová ze Strážnice. Oba bratry dala na studia do škol, které nevybíraly poplatky. Ignáce dala na studia k jezuitům. Jan studoval ve škole Jednoty bratrské.
      V letech 1608 - 1611 studoval na gymnáziu v Přerově a na kalvínské vysoké škole v Herbornu 1611 - 1613. Další studia absolvoval 1612 - 1614 v Amsterodamu (Holandsko), Heidelbergu (Německo) a v Praze. V roce 1614 se stal rektorem školy v Přerově. 26.4.1616 vysvěcen na kněze kazatele a byl poslán do Fulneku, kde pracoval jako kazatel a rektor školy. Ve Fulneku se oženil s Magdalenou Vizovskou (+ 1622 na mor). Od roku 1621 se musel skrývat s celou rodinou.
      Po smrti Magdaleny a dvou synů neznámého jména se odstěhoval. 1624 pobýval v Brandýse nad Orlicí, kde se oženil podruhé s Marií Dorotou Cyrillovou. Měli spolu dcery Dorotu Kristinu, Alžbětu (1649 se provdala za Petra Figuluse Jablonského) a Zuzanu a syna Daniela. Dcera Alžběta si vzala Petra Figula Jablonského a spolu měli 5 dětí. Jejich dcera Marie Alžběta si vzala Jana Molitora.
      V letech 1626 - 1628  Jan Amos Komenský tajně pobýval na zámku Jiřího Sádovského ze Sloupna v Bílé Třemešné u Dvora Králové nad Labem. Na zámku Vlčice navštívil Adama Zilvara ze Silbersteinu (Zilvar), který mu ukázal zámeckou knihovnu. Tam objevil Bodinovu Didaktiku, kterou přepracoval a vydal jako Velkou didaktiku. Do Horní Branné u Vrchlabí přijížděl z Bílé Třemešné u Dvora Králové. V Horní Branné se seznámil s Kristinou Poniatowskou (17 let), která byla schovankou paní Anděly Zárubové z Hustířan. Kristina nebyla duševně zdravá. 12. listopadu 1627 viděla nad zámkem v Horní Branné kometu a upadala do "prorockého vytržení".
      Jako nekatolík musel Jan Amos Komenský odejít v roce 1628 do exilu v polském Lešně, kam vzal i Kristinu Poniatowskou. Spolu s ním odešel i jeho ochránce Jiří Sádovský. V Lešně byl Komenský zvolen biskupem Jednoty bratrské.
      Napsal několik učebnic, knih a písní. Velice byla používána kniha Ianua linguarum reserata (Brána jazyků otevřená) a Orbis sensualium pictus (Svět smyslů v obrazech). Jeho nejslavnější česky psané díla je kniha Labyrint světa a ráj srdce. Pro pedagogické úspěchy byl zván po celé nekatolické Evropě. V roce 1641 přednášel v anglickém parlamentu a v Královské akademii věd. Další rok pobýval ve Švédsku.
      V roce 1648 se s manželkou Marií Dorotou, která těžce onemocněla, vrátil do Lešna, kde Marie 26. 8. zemřela. Po uzavření Vestfálského míru v roce 1648 napsal Komenský Kšaft umírající matky jednoty bratrské (Kšaft = závěť). V tomto Kšaftu je i nejznámější citát Jana Amose Komenského: "Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!" Tímto spisem se loučil s českou vlastí a církví Jednotou bratrskou.
       Při svém pobytu v Polsku a necelý rok po smrti druhé manželky se Jan Amos Komenský v Toruni v roce 1649 oženil potřetí. Jeho manželkou se stala Jana Gajusová, která byla o 30 let mladší a pocházela z Týna nad Vltavou. V roce 1651 odjel na pozvání uherského knížete Zikmunda Rákocziho do Sárospataku. Zde napsal knihu Škola hrou. V roce 1654 se vrátil do Lešna. Za rok napadli Švédové Polsko a Komenský jim s českými i moravskými bratry otevřel městské brány Lešna. Poláci se nemohli ubránit a tak 27. 4.1656 město zapálili. Komenský při požáru města přišel o všechen svůj majetek. Nejcennější knihou, o kterou přišel, byl rukopis Česko-latinský slovník, na kterém pracoval celý život. Poláci město dobyli a protože spolupracoval se Švédy musel z Polska utéci.
      Odešel do Amsterodamu (Amsterdam) v Holandsku, kam ho pozval přítel Louis de Geer. Jeho dalším přítelem byl malíř Rembrandt van Rijn a lékař Mikuláše Tulp. V Amsterodamu bydlel Komenský s rodinou 14 let. Na občasné pobyty přijížděl do Naardenu (20 km od Amsterodamu), kde kázal ve valonském (francouzském) kostele. Zemřel po dlouhé nemoci a byl 22.11.1670 pohřben v kostele v Naardenu, kde jeho uložení vyšlo levněji než v Amsterodamu. Pohřeb stál 15 guldenů a zaplatil ho místní farář Jean Louis Grouwels, který byl příbuzný de Geerů. Vdova Jana Komenská se přestěhovala do Berlína, protože v Holandsku došlo ke státnímu převratu.
      Po smrti Daniela Komenského v roce 1694 se neměl kdo starat o hrob Jana Amose a vědomí o významném učiteli upadlo v zapomnění. První zmínku po mnoha letech napsal jezuita Bohuslav Balbín v knize Učené Čechy: "Ačkoliv Comenius toho mnoho napsal, nikdy nic takového, co by odporovalo víře katolické. Když jsem četl jeho díla, vždy psal tak, aby bylo patrno, že nechce žádné náboženství hanět nebo ostouzet".
      Naarden = Osada lidí žijících na úzkém místě. Valonská církev - odnož kalvínské reformované církve. Kostel v Naardenu patřil původně katolickému klášteru Panny Marie pro sestry 3. řádu sv. Františka. Klášter z roku 1440 byl zrušen a v roce 1579 přeměněn na sirotčinec, který sloužil do roku 1809. Ten vedly řeholní sestry z původního zrušeného kláštera. V roce 1651 byla klášterní kaple darována městem valonské církvi a stala se jejich kostelem. V roce 1819 bylo v Naardenu pouze 20 valonských evangelíků z 13 rodin a kostel byl v roce 1820 zrušen.
     Sirotčinec i kapli dostalo Ministerstvo obrany a přestavělo budovy na kasárna "Weeshuiskazerne" (Sirotčí kasárna). V roce 1829 byla přestavba kasáren dokončena. Kostel byl přeměněn na textilní továrnu, skladiště a věznici. Hrob Jana Amose Komenského byl pod podlahou. Armáda objekt spravovala do roku 1985.
     Kostel byl předán v roce 1933 československé vládě jako území Československa a v letech 1933 - 1937 byl rekonstruován podle návrhu architekta prof. Ladislava Machoně (1888-1973), profesora Karla Štipla (1889-1972) a sochaře Jaroslava Horejce (1886 - 1983). Všichni tři byli zednáři (zápis o tom byl nalezen ve schránce státního znaku v roce 2007): "Roku tisícíhodevítistéhotřicátéhosedmého, kdy prezidentem byl br. Edvard Beneš, syn Řádné a Dokonalé Lóže: Pravda vítězí, byla zakončena úprava této památné kaple. Její výzdobu provedli za účinné pomoci holandských bratří přináležijících Velkému Orientu Hollandskému, čeští výtvarníci Jaroslav Hořejc (skutečný zápis jména), Ladislav Machoň a Karel Štipl, synové pražských lóží sdružených v Národní Veliké Lóži Československé, jejímž Velikým Mistrem byl Karel Weigner, rektor Karlovy University v Praze. Jmenovaní vykonali své dílo s láskou a s pietou k velikému učiteli národů Janu Amosu Komenskému, duchovnímu zakladateli svobodných zednářů."
     Kostel byl upraven jako mauzoleum. Na hrob byla položena černá mramorová deska. V roce 1992 se stal kostel součástí Muzea Jana Amose Komenského z roku 1892. Velká rekonstrukce kostela  proběhla v letech 2007 - 2010.
     V roce 1829 napsal František Palacký životopis Jana Amose Komenského. V roce 1836 se  vydal do Naardenu český básník a archeolog Jan Erazim Vocel (1803-1871), který napsal, že: "Památka slavného Amose jakoby v Hollandě zhasla". Vocel hledal Komenského hrob ve farním kostele sv. Víta v Naardenu. Nevěděl, že Komenský byl pohřben v malém valonském kostelíku v Klášterní ulici (Klosterstraat).
      Naarden navštívil novinář Egon Erwin Kisch a napsal reportáž: "Z valonského kostela zůstal pouze jeden trakt, právě oltářní část, pod níž jsou uloženy tělesné pozůstatky Komenského. Chceme k hrobu Komenského; vojín u brány, když nám to nejprve vymlouval, ježto prý není vůbec nic vidět, přivede velitele stráže, který nás rovněž varuje před přehnanými nadějemi a odemkne. Odemkne? Co odemkne?
      Otevře železem pobité dveře, nad nimiž je vápnem napsáno Nummer 10 A. Pod tím: Voor 3 Man. Je to kobka číslo 10 zostřeného vězení pro tři muže. Nosítka a dvě dřevěné pryčny vedle sebe, velitel stráže otevře okenici (zamřížovaným oknem sem vniká ponuré slunce), nadzvedne nosítka a pryčnu - tady dole - ukáže na kamenné dlaždičky, na nichž je teď jenom kbelík a tři soupravy pout na ruce a na nohy, "tady dole je pochován Komenský. Na tomto místě byla náhrobní deska, ale ta je teď v Praze v muzeu."
      Zde tedy smíme cítit dojetí z posvátného místa, které jsme předtím postrádali: zde, kde teď stojí kbelík, zamřížované okno žaláře bylo kdysi vysoké okno s nábožnými malbami, jímž sem svítilo nebe, a pod těmi třemi řetězy s pouty a zámky spí velký humanista věčný spánek."
      Náhrobek bez výzdoby s číslem 8 byl identifikován notářem a starostou města J. P. de Roeperem podle seznamu. Čeští vlastenci vybrali v roce 1871 finanční sbírku a dali upravit kostel s novým náhrobkem. V roce 1929 zkoumal ostatky Komenského profesor MUDr. Jindřich Matiegka (1862-1941) spolu s holandskými lékaři.
      V kostele bylo 51 hrobů, v 37 hrobech byly pohřby, kde bylo uloženo 145 dospělých a 43 děti. V hrobě s číslem 8 měli být podle záznamu tři mužské kostry. První byl pohřben Komenský, za 70 let se do stejného hrobu konal pohřeb holandského spisovatele a archeologa Mattheuse Brouweriuse van Nideka (+ 1742) a za dalších 8 let zde byl pohřben kazatel valonské církve kapitán invalidů La Guerra (+ 1750). Tři roky trvalo, než vláda Nizozemí a Naarden daly svolení k průzkumu hrobu. Podmínka  holandské vlády byla, že se bude kopat pouze na místě, kde má být Komenského hrob, a starosta má právo zakázat převoz ostatků.
      15. 7.1929 se začalo kopat v hrobě s číslem 8. V hrobě byly opravdu tři kostry. Kazatel Guerr měl mít v době své smrti 60 let. Antropolog profesor Jindřich Matiegka napsal: "Jenomže nalezená kostra odpovídala mladíkovi ve věku osmnácti až dvaadvaceti let." 
      Třetí kostra pohřbená v hloubce 180 centimetrů patřila starému muži a byly na ní stopy po revmatizmu, kterým Komenský trpěl a zemřel ve věku 78 let. Lebka z této kostry však neměla srostlé lebeční švy. U dospělých lidí jsou švy na lebce srostlé, vyjímka se vyskytuje u několika procent dospělých. Lebka měla vysoké čelo, velké očnice a uzký nos. Podle odborníků byly tyto znaky shodné s podobou Jana Amose Komenského.
      Pravděpodobné ostatky Jana Amose Komenského byly uloženy 25. 7.1929 do dubové rakve. Československý velvyslanec zapečetil schránku s kostrou a prohlásil ji za ostatky Jana Amose Komenského. Rakev byla uložena na původní místo. Komise prohlásila, že hrob s číslem 8 je místo posledního odpočinku Jana Amose Komenského. Česká komise musela na tomto místě nějaké ostatky Jana Amose Komenského najít, protože v jiném hrobě nemohla a nesměla hledat.
      Jeden z citátů J.A.Komenského: Vopilej nejspíše pravdu poví. 

Bohuslav Ludvík Balbín z Vorličné * 3.12.1621 Hradec Králové, + 28.11.1688 Praha. Člen Societas Iesu (Tovaryšstvo Ježíšovo - jezuité). Český kněz, spisovatel, obránce českého jazyka, historik. Byl jednou z velkých osobností v barokní době. Otec Lukáš ze Škornic, matka Zuzana z rodu Vodičků. Křestním kmotrem Bohuslava byl Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Bohuslav Balbín je pohřben v kryptě kostela Nějsvětějšího Spasitele (Salvátora) na Starém Městě pražském.

Maximilián Lamingen Volf z Albenroithu *23.11.1634, +2.11.1696, zvaný Lomikar, pocházel z německého rytířského rodu. Volf Vilém, otec Maximiliána, v konfiskaci získal Domažlice s 11 vesnicemi.
      Maximilián Volf dal popravit Jana Sladkého Kozinu 28.11.1695 v Plzni, ten ho před popravou pozval na Boží soud. Za necelý rok Lomikar zemřel a lidé si jeho smrt vysvětlovali jako Boží trest.

Matyáš Bernard Braun (Matthias Bernhard) * 24.2.1684 Sautens u Innsbucku (Rakousko), + 15./16.2.1738 Praha. Sochař. Otec Jakub, matka Marie Magdalena roz. Neureutrové. Mladší bratr Matyáše Dominik byl malířem, Dominikův syn Antonín sochařem.
      Matyáš studoval v Salcburku, v Benátkách, v Bologni a v Římě. V roce 1710 si v Praze vybudoval vlastní dílnu, kde ve stejném roce vytvořil sousoší sv. Luitgardy (kopie stojí na Karlově mostě, originál v Lapidáriu hl. města) a díky tomuto sousoší byl přijat do sochařského cechu. Vytvoření sousoší Vidění sv. Luitgardy mu zadal Evžen Jan Jindřich Tyttl (1666-1738), opat kláštera v Plasech.
      Při práci v Kuksu navštívil i Jaroměř, kde se seznámil s měšťankou Marií Alžbětou roz. Miseliusovou z Jaroměře, s kterou se v Praze v roce 1719 oženil. Manželství bylo bezdětné. Stal se novoměstským erbovním měšťanem a byl titulován "Urozeným vladykou". Pro svou tchýni Annu (+1721) vytvořil v Jaroměři na hřbitově náhrobek, který představuje její truchlící dceru.
      Sochaře získal pro své panství Kuks a Lysá nad Labem hrabě Špork, pro kterého vytvořil mnoho sochařských děl. Nejznámější jsou sochy Osmero blahoslavenství (1712-1715), Ctností a Nectností (Neřesti, 1718-1719) u kláštera (hospitalu) v Kuksu a Betlém (1727-1732) v Novém lese u Žirče, Malý křesťanský voják (1731), Velký křesťanský voják (1732), Goliáš (1729, původně Herkomann 1720) a David. V letech 1723-1724 tvořil Mariánský morový slop v Jaroměři. V mnoha dalších kostelích, kaplích, zámcích, náměstích a ve volné přírodě vytvořil se svými žáky a spolupracovníky několik desítek dalších soch a sousoší. Jeho dílem je také sousoší Zavraždění sv. Václava v kostele sv. Václava ve Staré Boleslavi.
      Matyáš Bernard Braun patřil mezi nejbohatší měšťany. Od roku 1725 vlastnil na Novém Městě tři domy. Byl pohřben v kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském.

František Antonín Špork * 9.3.1662 Lysá nad Labem, + 30.3.1738 Lysá nad Labem. Syn Jana Karla hraběte Sporcka a Eleonory Marie von Finecke.
      Dal postavit klášterní hospital v Kuksu. Na protějším břehu Labe si nechal postavit zámek, který byl zbořen v roce 1901. Symbolem jeho jména a titulu byl buk, latinsky FAGUS (Franz Anton grof und Sporck). Velký mecenáš umění barokní doby.
      V roce 1686 se oženil s Františkou Apolonií (1667-1726) ze Swéertsu a Reistu. Děti: Marie Eleonora Františka (1687-1717), Anna Marie Sabina Kateřina (1689-1754), Jan František Antonín Josef Adam (*+1699).
      Anna Marie Sabina Kateřina se provdala za bratrance Františka Karla Rudolfa ze Swéertsu a Reistu a přijali společné příjmení Swéerts-Sporck.
      Johann Karl Sporck (Jan Karel Špork) * 6.1.1600 Westerloh (dnes Delbrück, Severní Porýní-Vesfálsko), +6.8.1679 Heřmanův Městec. Narozen na statku Sporckhofu ve Westerloh jako syn chudého zemana. 1. manželka Anna Markéta z Linsigenu. 2. m. Eleonora Marie z Finecku. Děti: Anna Kateřina, Bedřich Leopold, Marie Sabina, František Antonín. V roce 1620 bojoval na Bílé hoře v bavorském (císařském) vojsku proti stavovským povstalcům. Jmenován plukovníkem. Císař Ferdinand II. ho povýšil na generála a v roce 1647 mu udělil titul barona. Za vítězství nad Turky byl povýšen do hraběcího stavu v roce 1664.
      Za udělení titulu hraběte odmítl zaplatit se slovy: "Darovaného hraběte nekupuji, a koupeného nepotřebuji." Císař mu platbu prominul. V roce 1661 koupil Heřmanův Městec, roku 1664 koupil Choustníkovo Hradiště. 1674 koupil panství Smiřice a Hořiněves. Za rok koupil Velký Vřešťov, Vilantice a Chotěborky.
     Byl známý vojenským talentem, ale i krutostí a chamtivostí.
     Johann ze Sporcku zemřel na svém zámku v Heřmanově Městci ve věku 79 let.

Michael Jindřich (Heinrich) Rentz * 6.1.1698 Norimberk, + 1758 Kuks. Narodil se v rodině pasíře a stal se mědirytcem. Vystudoval akademii v Norimberku. Za manželku si vzal vdovu Zuzanu (1. manžel Josef de Montalegre, španělský rytec) s 5 dětmi. Rentz se s rodinou přistěhoval v roce 1722 do Kuksu. Po Zuzanině smrti se znovu oženil. Vytvořil 550 mědirytin. Od hraběte Šporka získal titul "dvorní rytec" (Braun ani Brandl podobný titul nikdy nezískal). Rentz signoval své rytiny svým jménem s dodatkem Kuccus Bad in Bohemia (lázně Kukus v Čechách). Zemřel na epidemii tyfu, pravděpodobně březnu 1758.

Bernard Hennet (*8.10.1699 Čáslav, +12.8.1770 Žďár) napsal v roce 1741 dopis, ve kterém nakreslil obrázek, který dnes nazýváme smajlík.smajlik-1741.jpg Bernard byl opatem cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou. "Smajlík" byl běžnou značkou úředníků v 18. století. Opat Bernard nakreslil obrázek v dopise z roku 1741. Obrázek byl objevem v roce 2016. Archeologové našli tyto obrázky i v dokumentech ze 16. století. Novodobým autorem smajlíka byl v roce 1963 americký výtvarník Harvey Ball (*10.7.1921, +12.4.2011).

František Antonín Nostic dal v letech 1781 – 1783 postavit Stavovské divadlo. Nosticové byli původně lužický rod.

Antonín Koniáš z Vydří, * 13. 2.1691 Praha, + 27.10.1760 Praha. Pocházel z moravského rytířského rodu Koňase z Vydří na Dačicku. V roce 1406 jeho předek Mareš z Horního Pole koupil Vydří. Jan Aleš Maximilián Koňas z Vydří byl povýšen do šlechtického stavu v roce 1687. Rod vymřel v roce 1760 smrtí kněze Antonína Koniáše.
       Otec Vojtěch Jiří Koniáš a matka Kateřina. Antonín v roce 1708 vstoupil do jezuitského řádu. Byl horlivým kazatelem.
       V našich dějinách má velice špatnou pověst "paliče českých knih". Ničitele "českých" knih z něho udělal Alois Jirásek ve své literární fikci románu Temno, kde přebral většinu údajů podle Pelcla.
       Údaj o spálení 60.000 "českých" knih je číslo silně nadnesené. Tento údaj napsal Koniášův samozvaný životopisec František Martin Pelcl (1734 - 1801), který si toto číslo vymyslel. Podle vedených úředních záznamů Koniáš zabavil 30.000 knih, z těch dal do knihovny "Libri prohibiti" uložit několik tisíc, některé opravil začerněním nebo vytržením stránky a ostatní dal spálit.
       Je mu připisováno pálení knih i na místech, kde ve skutečnosti nikdy nebyl.
       Antonín Koniáš pálil knihy psané česky, latinsky, francouzsky a německy, které sem byly pašovány ze Žitavy. Tyto knihy byly morálně závadné a obsahovaly erotické povídky a tehdejší pornografii. Podle českých historiků by autoři těchto pornoknih měli problémy se zákonem i v současné době. Knihy mohl pálit pouze s výslovným dovolením vrchnosti. Jeho jméno bylo historiky očištěno v roce 1993.
       P. Antonín Koniáš je pohřben v kryptě kostela Nejsvětějšího Spasitele (Salvátora) na Starém Městě pražském. Podle některých zdrojů měl být pohřben v Žirči (Dvůr Králové) v kostele sv. Anny nebo na hřbitově sv. Odila.
       Velice zajímavá je kniha historika Jiřího Bílého: Jezuita Antonín Koniáš. Osobnost a doba. Vydalo nakladatelství Vyšehrad 1996. Tato kniha pojednává o skutečném životě patera Koniáše a napravuje omyly způsobené Aloisem Jiráskem.

Prokop Diviš vlastním jménem Václav Divíšek.* 1. 8.1696 Helvíkovice u Žamberka, + 21.12.1765 Přímětice u Znojma. 
     Studoval ve Znojmě, kde vstoupil do řádu premonstrátů v roce 1720 a přijal jméno Prokop. V roce 1726 byl vysvěcen na kněze. Stal se profesorem filosofie a teologie. Další studia absolvoval v Salzburku a v Olomouci, kde byl promován na doktora teologie a filosofie. 
     Zabýval se přírodovědou, hudbou a léčil. Mezi jeho záliby patřily vynálezy. 15.6.1754 postavil hromosvod, správně bleskosvod, který vynalezl. V roce 1741 se stal převorem v klášteře u Znojma.

Ernest Gideon Laudon (Arnošt Gedeon) 1717 – 1790. Císařský vojevůdce, potomek zchudlé skotské šlechty. V roce 1759 získal titul barona (svobodný pán) s majetky Bečváry na Kouřimsku v Čechách. 1778 polní maršál. 1789 dobyl Bělehrad z rukou Turků.

Jakub Šimon Jan Křtitel Ryba, * 26.10.1765 Přeštice (okr. Plzeň), + 8.4.1815 Voltuš, část Rožmitálu pod Třemšínem. Pokřtěn Jakub Šimon. Později si přidal další jméno Jan, pravděpodobně po svém otci, nebo byl tímto jménem biřmován v Nepomuku. Biřmovací matrika se z konce 18. století v Nepomuku nezachovala. Jeho otec Jakub Jan Křtitel Ryba (*23.7.1732 Nepomuk, + 8.10.1792 Nepomuk) byl podučitelem v Přešticích. Matka Rozálie Karníková (*3.9.1738, + 25.1.1786), sňatek 15.11.1763. Po smrti manželky Rozálie se Jakub Jan znovu oženil 24.11.1788 s Rozálií Ticháčkovou. 
       Jakub Šimon od dětství hrál na klavír, varhany a housle. Hudební skladatel, který přepisoval lidové písně. V letech 1780 - 1785 vystudoval piaristické gymnázium v Praze, v roce 1785 vystudoval filosofii. Uměl 6 jazyků: česky, německy, latinsky, řecky, italsky a francouzsky. Při studiu byl varhaníkem u Sv. Spasitele (Nejsvětější Salvátor). V roce 1785 se vrátil domů pomáhat nemocnému otci. Nastoupil na učitelský kurz a usiloval o místo učitelského pomocníka v Nepomuku, ale místo nedostal. V roce 1786 se stal pomocným učitelem v Mníšku pod Brdy a v roce 1788 dostal místo učitele v Rožmitále pod Třemšínem a stal se regenschorim (ředitel kůru) v kostele Povýšení Svatého Kříže ve Starém Rožmitále.
       Jakub Šimon Jan si 26.7.1790 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Třebsku vzal Annu Laglerovou (*26.4.1769 Třebsko, +22.4.1823 Rožmitál), s kterou měl 13 dětí. Dospělosti se dožilo sedm (4  chlapci, tři děvčata).
       Byl výborným skladatelem a napsal 1300 skladeb, ze kterých je nejznámější "Missa sollemnis Festis Nativitatis D(omini) J(esu) Ch(risti) acomodata in linguam bohemicam musicam - que redacta per Jac(obus) Joa(nnes) Ryba" - Mše slavnostní slavnosti Narození P(ána) J(ežíše) K(rista) sloužena v jazyku českém hudebním - která složena skrze Jak(uba) Ja(na) Rybu. S kratším názvem "Missa pastoralis bohemica" (Mše pastýřská česká) - Česká mše vánoční z roku 1796.
       Skládal většinou církevní skladby s latinskými i českými texty. Sebrané české písně vydával v češtině.
       Jakub Ryba ze svého platu učitele uživil skromně žijící rodinu a přivydělával si skládáním písní. Po státním bankrotu v roce 1811 začal mít deprese, že rodinu neuživí. Do toho se přidaly jeho zdravotní potíže, špatné vztahy ve škole s ředitelem a přesvědčení o stoicismu (helénská filosofie o splynutí člověka s přírodou). Považoval se za žáka stoika Seneky.
       8.4.1815 se měl za Rožmitálem, v městské části Voltuši, sejít s politickým německým emigrantem Nicolausem Riessem. Ještě před jeho příchodem si podřezal břitvou krční tepnu. Němec Reiss přišel na schůzku a našel umírajícího skladatele Rybu.
       Jako sebevrah nemohl být Jakub pohřben na rožmitálském hřbitově, ale byl uložen na zrušeném morovém hřbitově za městem.
       V roce 1855 byly jeho ostatky přeneseny na městský hřbitov ve Starém Rožmitále.
       Podobizna Jakuba Jana Ryby se nezachovala. Obraz, který je vydáván za jeho podobu je fiktivní portrét, který namaloval v roce 1895 malíř Gustav Pták pro Národopisnou výstavu v Praze podle starých portrétů učitelů. Na začátku 19. století učitelé plnovous nenosili, neodpovídalo jejich společenskému postavení a tehdejší mužské módě.

Johann Georg Gresel (Jan Jiří Grásl, Grázl) * 4.4.1790, + 31.1.1818 Vídeň. Český Němec, jeho otec Tomáš byl ras a lupič. Matka Regina byla zlodějka. Jan byl poprvé uvězněn za krádeže v 9 letech. Otec i syn Grázlové měli svou lupičskou bandu 20 mužů. Jan Grásl byl oběšen ve Vídni. Jeho otec Tomáš byl uvězněn na Špilberku v Brně, kde zemřel 1825.

Leopold Leonhard Raymund hrabě Thun-Hohenstein *17.4.1748 Děčín, + 22.10.1826 Praha, zámek na Cibulce (Košíře). Otec Jan Josef Antonín, matka Marie Kristina Hohenzollern-Hechingenová.
       Pasovský biskup 13.12.1796 - 22.2.1803, oficiálně do 22.10.1826. V roce 1817 koupil v Praze Košířích statek na Cibulce, který přestavěl na zámek. Poslední pasovský kníže. Pasovské knížectví bylo politicky rozděleno v únoru 1803 mezi kurfiřty Toskánska a Bavorska. Biskup Leopold na protest složil úřad, předal své pravomoce světícímu biskupovi Karlu Kajetánu Gaisruckovi a odjel na svůj zámek do Prahy. Tam zemřel a byl pohřben na malostranském hřbitově.

Ignác Mácha (Karel Hynek) *16.11.1810 Praha-Malá Strana, +6.11.1836 Litoměřice. Pokřtěn v kostele Panny Marie Vítězné (u Pražského Jezulátka). Rodiče: Antonín (1769-1843) a Marie Anna roz. Kirchnerová (1781-1840). Měli ještě syna Michala (1812-1871). Kmotr Ignác Mayer.
       Český básník. Jeho nejznámějším dílem je lyrickoepická báseň Máj. Nejznámější podobizna není jeho pravým portrétem. Když obraz viděla jeho snoubenka Eleonora Šomková (*25.2.1817 Praha, +31.10.1891 Praha), prohlásila, že takto Mácha vůbec nevypadal. Spolu s Lori měli syna Ludvíka (*1.10.1836, +5.7.1837 na psotník/křeče). Svatbu měli mít 8.11.1836 u sv. Štěpána na Novém Městě pražském.
       Dům u Bílého orla na Újezdě 400/3 na Malé Straně byl v 19. století zbourán, na jeho místě stojí dům č.401. V letech 1826-1836 bydleli Máchovi vlevo od kostela sv. Ignáce v Praze na Novém Městě. Karel Hynek chodil do farní školy křižovníků u sv. Petra na Poříčí, vyšší studia u piaristů na Příkopech, 1830 Filosofická fakulta a 1832-1836 Právnická fakulta UK. Byl velkým cestovatelem a na svých cestách maloval obrazy. Dochovalo se jich 115. Na takzvané Krkonošské pouti v roce 1833 navštívil Sněžku, Valečov, Trosky, Kost, Radim a Třebihošť. 4.8. podnikl cestu do Itálie. Se svou snoubenkou Eleonorou (německy mluvící) se seznámil v domě U Červeného orla v přítomnosti Josefa Kajetána Tyla.
       V září 1836 nastoupil jako právní koncipient v Litoměřicích. 15.10.1836 došel pěšky do Prahy, aby viděl syna a jeho matku. 23.10.1836 viděl z Radobýlu u Litoměřic velký požár a utíkal pomáhat hasit. Při hašení se napil vody, po které dostal průjem a zvracel. 6.11.1836 zemřel na cholerin (slabší forma cholery) ve tři hodiny ráno.
       Z obavy před šířením nákazy mu byl úředně přidělen datum smrti o den dříve a tento datum je uveden i na náhrobku v Praze na Vyšehradě. 8.11. byl pohřben knězem pouze za přítomnosti bratra Michala. 17.11. se v kostele sv. Ignáce v Praze uskutečnilo rekviem (mše za zemřelého), na kterém se zúčastnili jeho rodiče, studenti a profesoři z UK. Mezi nimi byl i Josef Jungmann (1773-1847). 1.10.1938 byly Máchovy ostatky převezeny do Prahy, zkoumány a 7.5.1939 uloženy na Vyšehradě.

Bernard (Bernhard) Placidus Jan Nepomuk Bolzano *5.10.1781 Praha, + 18.12.1848 Praha. Filosof, matematik, kněz. Otec Pompeius Bolzano z Nessy v Itálii, matka Marie Cecílie rozená Maurerová, dcera pražského německého obchodníka Václava Františka Maurera. Bernard mluvil pouze německy.
       V roce 1791 začal studovat na gymnáziu u piaristů na Nových alejích (dnes Národní třída). V letech 1796-1799 vystudoval filosofii u profesora Stanislava Vydry. V roce 1800 se stal studentem teologie na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Protože si chtěl udržet volnost, nebydlel v semináři, ale doma. Přesvědčení o volnosti podřídil morálce a katolickou věrouku viděl pouze jako morální kodex.
       Po vystudování teologie a vysvěcení na kněze, získal místo profesora stolice náboženské nauky při filosofické fakultě. Konkurz mu doporučil profesor Jan Marian Míka. Bernard Bolzano uspěl i na konkurzu na prázdné místo stolice matematiky po profesoru Vydrovi. Císař František II. ho jmenoval profesorem náboženství. V roce 1805 byl promován na doktora filosofie.
       Stal se oblíbeným a známým kazatelem, ale jeho výroky začaly být kontroverzní (např.): "Platnost nejvyššího mravního zákona je nezávislá na Bohu..." Mezi jeho první odpůrce patřil císařův lékař doktor Stifft. V roce 1818 se vzbouřili studenti a Bolzano byl děkanem filosofické fakulty. V roce 1820 byl školskou inspekcí suspendován z profesorské funkce a dostal zákaz vystupovat s kázáním před věřícími. Zastal se ho pražský arcibiskup Václav Chlumčanský, který ho podporoval. Mezi Bolzanovi zastánce patřil i Josef Dobrovský, který v roce 1825 dal Jakubu Frintovi (*4.12.1766, +11.10.1834, od roku 1827 biskup v Sankt Pölten), zpovědníkovi a kaplanovi císaře Františka I. (do roku 1806 II.) podmínku, že zveřejní zdokumentované intriky dvořanů a císařského kaplana Frinty. Císařská komise přiznala Bolzanovi penzi 300 zlatých ročně.
       Bernard Bolzano se odstěhoval z Prahy a v letech 1820 - 1830 bydlel v Radíči u Příbrami u advokáta Františka Pistla. V letech 1830 - 1841 pobýval u manželů Hoffmannových v Těchobuzi u Pelhřimova, kde se zabýval matematikou a logikou. V roce 1842 zemřela Anna Hoffmannová a Bernard se odstěhoval zpět do Prahy k bratru Janovi. Práci mu zadal Lev hrabě Thun-Hohenštejn v Královské společnosti nauk a přiznal mu dalších 300 zlatých. Bernard za navýšené peníze nakupoval knihy a vytvořenou knihovnu věnoval ve své závěti hraběti Lvovi.
       Bernard Bolzano je pohřben v Praze na Olšanech.

Václav Hanka *10.6.1791 Hořiněves u Hradce Králové, + 12.1.1861 Praha (15.1.pohřben na Vyšehradě). Otec vlastnil zájezdní hostinec. Václav studoval na gymnáziu v Hradci Králové, filosofii na Universtě Karlově a v letech 1813–1814 studoval práva na Vídeňské universitě. V roce 1817 vydal knihu „Pravopis český podle Josefa Dobrovského“ a tím zahájil spor mezi jotisty (i) a ypsilonisty (y).
       Při své návštěvě ve Dvoře Králové nad Labem dostal od místního kaplana Pankráce Borče v kobce kostela sv. Jana Křtitele 16. září 1817 Rukopis Královédvorský. S Rukopisem byly nalezeny další středověké pergameny: list Astronomického rukopisu ze 14. století a stránka Gratiánova dekretu (právní sbírka církevních zákonů z 12. století, která platila v římskokatolické církvi do roku 1917).
       Václav Hanka byl od roku 1819 knihovníkem (bibliotekářem), archivářem a kustodem (správcem) historických sbírek Národního muzea. 11.2.1822 se oženil s Barborou (1800-1869), dcerou svého bytného Františka Mádla. Svatba se konala ve svatováclavské kapli v katedrále sv. Víta na Hradě (v kapli se nikdy neoddávalo, obřad v kapli byl na výslovné přání Václava Hanky).
     Jako profesor češtiny a slovanské literatury působil na Karlově universitě a od roku 1829 v Lužickém semináři. Roku 1846 vydal knihu Pravopis český a provedl českou pravopisnou reformu. Změnil psaní I a Y, W na V, V na U (mvsevm – museum), Au na Ou (aurzad = ouřad – úřad, lauka = louka).

RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ

Tvoří 7 pergamenových listů 12 x 7 – 8 cm, popsaných po obou stranách, z toho dva listy jsou neúplné, ze dvou třetin odříznuté. Stránky jsou 12 cm vysoké a 7 – 8 cm široké. Údajně rozsáhlý kodex z něhož se zachovalo 14 písní (básní) z 26. – 28. kapitoly třetí knihy: 6 epických, 2 lyrickoepické, 6 lyrických (epika = děj, příběh a časové souvislosti, lyrika = pocity, úvahy a nálady, lyricko-epické = pochmurný děj s tragickým koncem, motiv viny a trestu).
       Lyrické písně jsou o vztahu k přírodě. Básně epické oslavují bájné české hrdiny v pohanském dávnověku i první křesťanské vojevůdce. Lyrickoepické básně končí tragicky. Názvy písním dal Václav Hanka.
       RK obsahuje:
    1. zlomek písně (nemá text), Oldřich a Boleslav (neúplný text), Beneš Heřmanův, Jaroslav, Čestmír a Vlaslav, Ludiše a Lubor, Záboj (Sámo), Zbyhoň, Kytice, Jahody, Jelen, Růže, Žežulice (Kukačka), Opuštěná, Skřivánek, 2. zlomek písně s dvěma slovy.
       Písně RK jsou podle některých současných badatelů datovány do 16. století.

Pavel Josef Šafařík (původním jménem Pavol Jozef Šafárik, Šaffarik, někdy psaný Josef Jarmil Šafařík) * 13.5.1795 Kobeliarovo u Rožňavy, + 26.7.1861 Praha. Česky píšící slovenský spisovatel, jazykovědec.
     Narodil se v rodině evangelického kazatele Pavla Šafárika (1761-1831). Matka Katarína roz. Karešová (1764-1812). Měli čtyři starší děti: Pavol Jozef (*1781, +1782), Jan (* 1783), Mária (*1785) a Ludvík Samuel (*1788). Do roku 1815 chodil do škol na Slovensku, pak odjel na studia evangelické teologie do německé Jeny, kde studoval do roku 1817. V letech 1819-1833 byl profesorem v Novém Sadě v Srbsku. V roce 1822 se oženil s Boženou Julií Ambrozyiovou ze Sedenu (+1876) a měli 6 dětí.
       V roce 1833 se přestěhovali do Prahy, kde začal pracovat za 480 zlatých ročně pod podmínkou, že bude psát pouze česky do časopisu Muzejník a Světozor. Tuto práci mu zajistil František Palacký a Josef Jungmann. V roce 1847 se stal pracovníkem Univerzitní knihovny. 29.6.1861 byl pohřben na evangelickém hřbitově v Praze Karlíně. Jeho ostatky byly přeneseny 13.5.1900 na Olšany.
    Jejich nejsarší syn Vojtěch (1831-1902) se stal vynikajícím chemikem.

Božena Němcová * 4.2.1816/1820 Vídeň, + 21.1.1862 Praha, rozená Barbora Novotná, později Betty (Barbora) Panklová. Pokřtěna farářem Heřmanem Praxmarerem v kostele Nejsvětější Trojice na Alserstrasse ve Vídni.
       V letech 1830-1833 byla na vychování na zámku ve Chvalkovicích, kde byl správcem Augustin Hoch ze Zaháně a kde její pobyt platila kněžna Kateřina Zaháňská. Měla volný pohyb po celém zámku a ze zámecké knihovny si mohla půjčovat knihy. Domácím učitelem byl v letech 1824 - 1826 Augustin Purm, 1826 - 1828 Jan Smetana a od roku 1828 Viktorin Kejzlar. V roce 1831 a 1834 byla na návštěvě v Zaháni.
       Ke svatbě dostala od "paní kněžny" zlaté náušnice. 12.9.1837 si v kostele Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici vzala respicienta finanční stráže Josefa Němce. Měli spolu děti: Hynek (Ignác 1838 Josefov-19.10.1853 Praha), Karel (16.10.1839 Litomyšl-3.5.1901 Praha), 1856-1858 se učil zahradníkem v Zaháni. Bydlel u své tety Marie, Theodora (Dora 19.6.1841 Polná-1920 Jičín), Jaroslav 2.10.1842 Praha-1898 Praha). Na Staré bělidlo přijela se svými dětmi na prázdniny v roce 1844. Staré bělidlo patřilo ke mlýnu.
       Božena Němcová spisovatelka a zakladatelka české prózy. Jejím nejznámějším dílem je román z venkovského prostředí Babička z roku 1855. Do svých pohádek zařadila i pohádku O dvanácti měsíčkách, kterou ve 14. století napsal současník Karla IV. a mistr univerzity Karlovy Bartoloměj Klaret (1320-1370). Božena Němcová tuto pohádku vyslechla a zapsala při svém pobytu na Slovensku. Mezi její díla patří i pohádka Sedmero krkavců, princ Bajaja, Čertův švagr. Další díla spisovatelky jsou povídky: Divá Bára, Chyže pod horami, Karla, V zámku a podzámčí.
       Josef Němec * 10.7.1805 Nový Bydžov, + 17.9.1879. Otec kloboučník. Josef studoval v Hradci Králové, přešel do Prahy na Akademickém gymnázium, kde ho učil Josef Jungmann. Školu nedokončil a stal se vojákem. Zemřel u svého syna Karla v Táboře, kde je pohřben. Hřbitov u kostela sv. Jakuba byl později zrušen.
       Po podivně prožitém životě zemřela v domě U Tří lip v ulici Na Příkopě 854/14 v Praze. Pohřbena na Vyšehradě vedle hrobu Václava Hanky. Po 12. březnu 1869, po smrti Barbory Hankové, byla přenesena na současné místo (2B-12).
       Josef Steidler, v knize "Babička" je jmenován jako kmotr Stanický. Byl kmotrem všem Panklovým dětem. Kovář, zvěrolékař. Vlastnil hostinec u Bílého lva v České Skalici. V roce 1824 byl dům postaven na rozvalině tvrze. 30.11.1877 hostinec prodal Václav Steidler sestrám řádu sv. Voršily (uršulinky) ze Svídnice. V hostinci měla Božena Němcová svatební hostinu a druhý den 13. září 1837 se zde konal Jiřinkový bál, kde byla Barbora Němcová zvolena královnou bálu. Steidler měl dceru Helenu (+1822), která šla za svatební družičku Boženě Němcové.
      
      Postavy z románu Babička - skutečnost a fikce:
    Babička - Marie Magdalena Novotná rozená Čudová (*1770 Křovice, Dobruška, + 27.3.1841 Vídeň). Otec Jan Čuda (Tschuda +1783) tesař v domě č. 22, matka Marie. Děti: Josef, Anna, Dorota, Alžběta, Marie, Kateřina a Marie Magdalena (1770-1841).
      Babička se v pruském tažení proti Francouzům naučila i francouzsky. Po smrti manžela se v roce 1807 vrátila do Čech do malé vesničky Rovné. Pak se s dětmi nastěhovala ke tchýni Marii Novotné. Později bydlela 13 let na několika místech v Orlických horách. Dceru Janu Marii Magdalenu Terezii (Panklovou) dala v roce 1819 na vychování do Vídně.
      Babička se v roce 1825  přistěhovala z Osečnice (v knize Olešnice) do Ratibořic k dceři Terezii. S tou si nerozuměla a v roce 1829 se odstěhovala s druhou dcerou Johannou do Vídně, kde se starala o 3 vnoučata. Za 12 let "Babička" zemřela na ochrnutí plic ve 3 hodiny ráno. Pohřbena 29.3.1841 na matzleinsdorfském hřbitově (dnes Waldmüllerův park) na náklady Floriánského sdružení lásky a pomoci.
      Jiří Novotný (*1763 Půlice, Dobruška, + 17.5.1805 Kladsko), manžel "Babičky", tkadlec, bydlel v č.110. Rodiče: Jan Novotný (+1781), vdova Anna Hoňková, roz. Bartošová (+1781). Matka zemřela o 6 měsíců dříve než otec. Měli sedm dětí.
      Jiří odešel jako tkadlec do Berlína, kde pobýval v letech 1788 - 1791.  Odešel domů. V Čechách se verbovalo na vojnu, tak uprchl do Pruska, kde ho chytili pruští verbíři. Byl pruským mušketýrem do 10.11.1797. Vojna mu skončila 31.1.1799. Po propuštění z armády se živil výrobou houní. Podle vyprávění "Babičky" měl zahynout ve válce v roce 1794. Zemřel ve věku 42 let na "souchotiny" tuberkulózu plic (o 11 let později).
      S Jiřím se vzali 5.2.1792. Měli 9 dětí: Jan Karel Augustin (*8.9.1792), Karel Kašpar (1.1.1794-27.3.1856), Marie Barbora Terezie (26.9.1795-29.1.1799), Jana Marie Magdalena Terezie (*8.11.1797 Kladsko, +4.12.1863, "matka" BN), Jan Josef Emanuel (1.10.1799-11.5.1800), Josef Antonín Ignác (26.3.1807-1841), Johanna Magdalena Františka (1.1.-16.1.1803), Emanuel Kristián Antoním Josef (7.5.-12.5.1804) a pohrobek Johanna Barbora Terezie (5.10.1805-9.12.1855), provdaná Frantzlová. U ní ve Vídni "Babička" dožila.
      Johana žila ve Chvalkovicích, kde se jí narodil nemanželský syn Josef (+ 1830 v Dobrušce). Pak odešla s matkou do Vídně, kde se 3.11.1836 provdala za slanečkáře Šimona Josefa Frantzla. Johanin bratr Kašpar byl tkadlec v Dobrém u Dobrušky, později se do Dobrušky přestěhoval.
       Lehotský, ve skutečnosti František Ledecký, jeden ze svědků na svatbě "Babičky" a Jiřího Novotného.

Proškovi: (jméno podle slovenského přítele Boženy Němcové, kdy pobývala na Slovensku). Panklovi - Proškovi se poznali ve Vídni u vinárnice Dorotky, ve skutečnosti Barbory Hauptmanové, sestřenice Magdaleny Novotné. Terezie u ní pracovala jako služebná, později k ní šla do služby i Johana.
     Jana Marie Magdalena Terezie Panklová rozená Novotná (* 10.11.1797 Kladsko, + 4.12.1863 Zaháň). Narozená v 18.30. Panská pradlena. Od roku 1845 žila s manželem v Zaháni ve službě u vévodkyně Doroty Talleyrandové (sestra Kateřiny Zaháňské). Propuštěna v roce 1857.
      Jan Křtitel Pankel (Bankel, *14.6.1794 Gainfarm u Vídně, + červen 1850 Zaháň). V letech 1813 - 1819 byl na vojně. Rudolf hrabě von Schulenburg (3. manžel "paní kněžny") ho vyplatil a Jan se stal panským kočím, podkoním.
      Po 14.6.1820 se ve věku 26 let mohl oženit. Svatba s Terezií 7.8.1820 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici. Měli 1+11 dětí: Alžběta (Betty, Barbora, Božena) "Barunka" (1820-1862), Jan Josef (1821-1848, voják v Itálii, kde se zastřelil), Johanna (1823-1824), Josef Ludvík "Vilém" (1824, + 1888 v USA), Ferdinand Ludvík (1826), August (1827-1828), Konstancie (1829-1836), Marie Teresie (*8.8.1830, + 1888, provdaná 1846 za Jacquese Micheneta, komorníka kněžny Doroty v Zaháni), Augustin (1832-1834), Adelheida (1833-11834), Adelheida II. "Adélka" (1835-1883 Německo), žila s matkou v Zaháni, chtěl si ji vzít za manželku její synovec Karel Němec (syn Boženy). Byla dvakrát provdána. První manžel obchodník Pein. Gustav (1837, + 1884), jeho syn Pavel Pankel zahynul za 1. světové války. Otto Vilém (1840).
      Adélka babičku nepamatovala ani nikdy neviděla. Narodila se 6 let po jejím odstěhování do Vídně.
      Jako otec Barbory byl Jan Pankel uveden až při vlastní svatbě 7.8.1820, opis křestního listu Barbory pořídili až v roce 1831.
      Do roku 1845 bydleli na Panském bělidle, kde měli dvě vlhké místnosti pod ratejnou. V roce 1845 se odstěhovali do Zaháně .  

    Paní kněžna - Kateřina Vilemína Frederika Benigna vévodkyně Zaháňská a Kuronská (*8.2.1781 Mitau/Jelgava v Lotyšsku, + 29.11.1839 Vídeň). Jména dostala po významných osobách té doby: Kateřina II. Veliká, ruská carevna. Frederik Vilém, pruský král. Benigna, babička Kateřiny, matka jejího otce Petra Birona Kuronského (*25.2.1724, +13.1.1800 Jeleniów u Kudovy), matka Kateřiny Dorota von Medem (*3.2.1761, +20.8.1821). 
      Paní kněžna měla 4 vlastní sourozence: Paulína, Johana, Petr, Šarlota a nevlastní sestra Dorota. Znala se s rakouským kancléřem Klementem Václavem Lotharem Metternichem, kterého si chtěla vzít za manžela, ale později vzah sama ukončila. Velký zájem měl o kněžnu Kateřinu i ruský car Alexandr I., protože jeho žena Alžběta (Jelizaveta) měla milence - Adama Czartoryského.
       Vévodkyně Kateřina byla třikrát vdaná. První manžel Julius Armand Ludvík Rohan Guémenée (1768-1836), francouzský kníže. Před Francouzskou revolucí emigroval do Čech. Byl velice povrchní a Kateřina se za něho styděla. Manželství 23.6.1800-7.3.1805 (rozvod ze strany kněžny).
       Druhý manžel Vasil Sergejevič Trubecký (1776-1841), ruský kníže. Manželství 5.5.1805-20.10.1806 (rozvod ze strany kněžny). Rozvedená kněžna se seznámila s knížetem Metternichem, s kterým se později rozešla.
       Třetí manžel Karel Rudolf von der Schulenburg (1788-1856), saský hrabě. Manželství 1819-1827 (neplatnost manželství, rozchod ze strany kněžny). V roce 1827 o Velikonocích přestoupila v Římě Kateřina od evangelické církve ke katolické církvi a tím nabyl platnost její sňatek s knížetem Ludvíkem Rohanem (+1836). Schulenburg se stal správcem jejího jmění.
       Poslední roky svého života strávila ve Vídni paní kněžna o samotě. Pohřbena v kostele Sv. Kříže v Zaháni u Vratislavi v Polsku. Pohřbena v kapli Sv. Kříže v zámeckém parku v Zaháni.
      Její známý portrét namaloval Filip Agricola v Římě v roce 1827. Obraz byl původně na zámku Cunzendorf, dnes Chichy u Zaháně. Později odvezen do Vatikánu.
       Dorota Talleyrandová (1793-1862), sestra kněžny Kateřiny, nebyla  dcerou Petra Kuronského, ale Alexandra Batowského. Stala se dvorní dámou francouzské císařovny Josefíny. Podle německého historika Johannese Willmse se Dorothee de Talleyrand-Périgord a jejímu milenci Karlu Janovi hraběti Clam-Gallasovi (1792-1840) narodila v roce 1816 nemanželská dcera, které se rodiče zřekli. Touto dcerou je podle některých badatelů Božena Němcová.
      
       Hortensie, skutečná postava. Nenarodila se ve Florencii. Třetí schovanka a neteř paní kněžny. Jmenovala se Marie Wilsonová, provdaná Steinachová (*1805) a byla dcerou kněžniny sestry Pavlíny Hohenzollernské (+8.1.1845) a Ludvíka Rohana, prvního manžela Kateřiny Vilemíny.

Schovanky Kateřiny Zaháňské:
       Paní kněžna měla tyto schovanky:
       Emilie baronka von Gerschau * 6.4.1801. Dcera Petra von Gerschau Medem (nevlastní bratr Kateřiny Zaháňské) . Neteř kněžny, která ji přijala v roce 1806. Stala se spisovatelkou. Psala pod jménem Emílie von Binzer. Ta byla částečně předobrazem slečny Hortensie v Babičce.
       Luisa Seignoretová, přijata v roce 1818, + 1847. Byla malířkou.
       Klára hraběnka Bresslerová * 1801, +1818, 1807 přijata jako schovanka. Dcera přítelkyně paní kněžny. Mohla by být matkou Boženy Němcové, zemřela na následky porodu v roce 1818 ve Florencii.
       Marie Stahlová - Wilsonová (provdaná ze Steinach) *8.12.1805, + 6.1.1893, nemanželská dcera sestry paní kněžny Paulíny Hohenzollernové a Ludvíka Rohana, který byl 1. manželem Kateřiny Zaháňské. Oficiálně dcera sluhů Christiana a Benigny Stahlových z Prahy. Při křtu měla sedm šlechtických kmotrů. Paulína a Ludvík byli mezi nimi. Přijata 1812. Také ona byla částečně předobrazem slečny Hortensie v Babičce.
       Dívky měly vychovatelku, kterou byla hraběnka Trogoffová. Učila je tanci, zpěvu, malování a dramatické výchově.
      
       Viktorka - Viktorie Terezie Židová, skutečná postava. * 9. 6.1792 Červená Hora č.d. 4., + 17.10.1868 v domě č. 8. Otec Antonín Žid (Židek), matka Anna roz. Lelková ze Třtice. Viktorka chodila do školy ve Slatině nad Úpou. Po ukončení docházky šla do služby na Žernově k sedlákovi Antonínu Šimkovi, č.d.20. Dům kolem roku 1850 koupil Josef Čapek, děda Karla, Josefa a Heleny Čapkových.
       V roce 1812 (napoleonské války) byli na Žernově a okolí ubytováni vojáci. Na svatojanské pouti (24.6.) se setkala s vojákem, za kterým odešla do Josefova. Podle zápisu v kronice Červené Hory  se toulala s vojskem po celém Hradeckém kraji. Po nějaké době se vrátila na Žernov a byla pomatená.
       O jejím dítěti, které měla utopit na splavu v Ratibořicích, je zápis v matrice Červené Hory. Syn Jan * 14.8.1834. O jeho dalším osudu není žádný záznam. Pokud by dítě utopila, byla by za vraždu oběšena. Viktorka si často zpívala písně, kde používala maďarská slova. Černý myslivec - voják za kterým šla, byl pravděpodobně uherského původu. Ve svých 76 letech se toulala po lesích a útulek našla v jeskyni, kde umírala. Tam ji našel starosta Zliče Josef Kaněra, kterému les patřil. Pokud by zde Viktorka zemřela, obec by zaplatila pohřeb. Kaněra vzal vůz, sehnal pomocníky, Viktorku naložili a odvezli do Červené Hory, kam úředně patřila. Nezabil ji blesk v Babiččině údolí v Ratibořicích. Byla pohřbena do společného hrobu chudých. 

     Míla, skutečná postava. Jakub Míl, pocházel ze Žernova a byl hajným na Rýzmburku.

     Tomeš, skutečná postava. Václav Tomek, spolužák a kamarád Jakuba Míla.

     Kristla, skutečná postava. Děvče z hospody Kristýna Celbová (* 1815 - 1893 Náchod), v roce  1836 provdaná za učitele Václava Nemastu (Omastu, Mastu). Otec Dominik Celba, majitel hostince v Ratibořicích. Kristla jako první řekla Aloisi Jiráskovi, že Hortensie byla Ludvika (Luisa) Seignoretová.

     Bayer, skutečná postava. Myslivec v Horním Maršově. Měl syna Orlíka (Orel).

     Pan myslivec, vymyšlená postava podle myslivce Jana Sedláčka ze zámecké myslivny u bažantnice.

    Pan otec, skutečná postava. Mlynář Antonín Ruder, který v roce 1797 postavil Staré bělidlo.

     Mančinka, skutečná postava. Marie Ruderová (*1815) byla vnučkou mlynáře Antonína Rudera. V "Babičce" vystupuje jako jeho dcera.

     Kudrna, skutečná postava. V Babičce je poklasným, ve skutečnosti byl ovčákem.
       Talián, skutečná postava. Jmenoval se Piccolo (Malý). Komorník paní kněžny.
       Kohoutek, skutečná postava ponocný Václav Kapoun, později kastelánv Ratibořicích.
       Devět křížů ve Rtyňském lese. Ve skutečnosti zde byl jeden kříž s nápisem: zde jich devět v Pánu zesnulo.

---------------------------------------------------------------

Jan Evangelista Purkyně, * 18.12.1787 Libochovice, + 28. 7.1869 Praha. Narodil se v rodině správce libochovického panství. Básník, překladatel, biolog, universitní profesor. 1809 – 1818 vychovatel na zámku Blatná v rodině Hildprandta z Ottenhausenu. Jeho syn Karel byl malířem. 14. 7.1869 dostal od císaře Františka Josefa I. erb a rytířský titul. Za dva týdny zemřel. Pohřben na Vyšehradě.

Velká pardubická od roku 1874. Závody na koních na dostihovém závopdišti v Pardubicích. V roce 1836 Octavian hrabě Kinský uspořádal na svém zámku v Chlumci nad Cidlinou parforsní hony (fr. par force de chiens = silou psů), které poznal v Anglii. V roce 1837 uspořádal v Pardubicích tyto hony plukovník František kníže Liechtenstein, který velel husarům ruského cara Mikuláše. V roce 1836 byl uspořádán závod s koňmi v Liverpoolu, podle kterého vznikl závod v Pardubicích. Velká pardubická se uskutečnila 5.11.1874.

Josef František Smetana * 11. 3.1801 Svinišťany u České Skalice,  + 18. 2.1861 Plzeň. Bratranec Bedřicha Smetany. Studoval v Hradci Králové a v Praze. V roce 1823 vstoupil do řádu premonstrátů a v roce 1826 vysvěcen na kněze. Stal se profesorem na gymnáziu v Plzni. Byl vlasteneckým knězem.

Bedřich Smetana * 2. 3.1824 Litomyšl,  + 12. 5.1884 Praha. Jeho otec František (* 26.10.1777 Sadová u Hradce Králové, + 12. 6.1857 Nové Město nad Metují) byl zámožný sládek. Matka Barbora rozená Linková (* 1791 Miletín, + 12.11.1864 Mladá Boleslav, 3. manželka). Rodiče Bedřicha měli svatbu v kostele Narození Panny Marie v Hořicích. Oba rodiče měli rádi hudbu. Maminčin děd Jiří Ignác Linek byl hudební skladatel. František Smetana svého syna Bedřicha učil hrát v jeho 4 letech na housle a na klavír.
       Bedřich studoval na různých gymnáziích Jindřichův Hradec, Jihlava, Německý (Havlíčkův) Brod. Studium zanedbával a v Praze přestal gymnázium navštěvovat úplně. Ujal se ho bratranec Josef František Smetana OPraem. (premonstrát), profesor na plzeňském gymnáziu. V roce 1844 dostal místo učitele hudby v rodině u hraběte Leopolda Thuna a začal studovat hudbu u profesora Josefa Prokše. Studium ukončil v roce 1847 a skončil i s výukou u Thunů, ale vyučoval v dalších šlechtických rodinách. V roce 1848 dal žádost Zemskému guberniu o dovolení otevřít hudební ústav (klavírní školu) na Staroměstském náměstí.
     V roce 1849 se oženil s Kateřinou Otýlií Kolářovou (* 5.3.1827, + 19.4.1859), s kterou měl 4 dcery: Gabriela, Bedřiška, Kateřina a Žofie. Dcera Bedřiška v roce 1855 zemřela a po ní zemřela Kateřina a Gabriela. Smetanovi se rozhodli odejít z Čech, když Bedřich Smetana dostal nabídku učitele a dirigenta v Goteborgu ve Švédsku, kam odjeli 11.10.1856. Jeho žena zde onemocněla tuberkulózou a na zpáteční cestě domů zemřela v Drážďanech. V Čechách se seznámil s Bettinou (Barborou) Ferdinandiovou (* 10.11.1840, + 14.12.1908), kterou si vzal za manželku. Měli dvě dcery: Zdeňku (1861) a Boženu (1863). Opět odjel do Švédska, odkud se vrátil v roce 1860.
       V roce 1866 se stal kapelníkem opery Prozatímního divadla. Napsal operu Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Libuše a Dvě vdovy. V roce 1874 Bedřich Smetana ohluchl. Od divadla dostal penzi 1200 zlatých ročně, v roce 1883 mu bylo přidáno 300 zlatých. Musel skončit v divadle, ale dále skládal. Po ohluchnutí napsal symfonickou báseň Má vlast. Jedna z básní je Vltava z roku 1874. Její melodii převzal skladatel při svém pobytu ve Švédsku z jedné švédské lidové písně, která pocházela z italské renesanční písně "La Mantovana" a zní v české lidové písničce "Kočka leze dírou, pes oknem" (v moll). V některých pramenech je melodie Vltavy od Bedřicha Smetany uvedena jako melodie moldavská. To nesouvisí se státem Moldávie, ale s německým názvem pro Vltavu - Moldau. Na melodii symfonické básně Vltavy složil Samuel Cohen izraelskou hymnu "Ha Tikwah (Hadigma)" = Naděje (1948). Za nadvlády Britů byla izraelská hymna zakázana. Rozhlas hrál místo státní hymny Izraele skladbu Vltava. Oficiálně byla přijata za státní hymnu Izraele v roce 2004.
       V roce 1876 se s rodinou odstěhoval k dceři Žofii Schwarzové a jejímu muži do myslivny v Jabkenicích. Složil dvě smyčcová kvarteta, dvě řady Českých tanců, Píseň na moři, Věno a Modlitba. Dále složil tři opery: Hubička, Tajemství a Čertova stěna. Velkou poctou pro Bedřicha Smetanu bylo uvedení opery Libuše při slavnostním otevření Národního divadla 11. 6.1881 i po požáru na druhém otevření Národního divadla 18.11.1883. Od dubna 1883 skládal operu Vilola, kterou nedokončil. Jeho stav se zhoršoval a dostával záchvaty zuřivosti. Musel být 22. 4.1884 převezen do ústavu choromyslných v Kateřinské ulici (bývalý klášter augustiniánek a kostel sv. Kateřiny z roku 1355 u Karlova náměstí). Bedřich Smetana zemřel 12. května 1884 a byl pohřben v Praze na Vyšehradě.

Miroslav Tyrš, původním jménem Friedrich Emmanuel Tiersch.  * 17. 9.1832 Děčín, + 8. 8.1884 Oetz v Tyrolsku (Rakousko). Historik, dějepisec, zakladatel Sokola. Pohřben na Olšanech v Praze (V-8-164).

Luděk Alois Marold.* 7. 8.1865 Praha, + 1.12.1898 Praha. Jeho otec byl Antonín Paduánský Květkovič z Chorvatska, nadporučík rakouské armády. Matka Aloisie (+1875). Jeho otec zemřel údajně v prusko-rakouské válce na Chlumu u Hradce Králové, ale není to pravda. Luděk zjistil v roce 1886, že jeho otec žije v Praze, ale nechtěl platit na svého syna. Luděk se ho sám za to zřekl. Matka mu zemřela v jeho 10 letech na tuberkolózu (souchotě). Postarala se o něho teta Josefa, která byla svobodná. S jeho maminkou byla dvojče. Teta měla po svém otci Janovi, válečném vysloužilci, trafiku. V jejich rodině byli ve čtyřech generacích vojáci, proto ho teta v 16 letech přihlásila na akademii pro kadety. Tam nebyl pro nemoc přijat. Přihlásil se na Akademii výtvarných umění v Praze. Za rok šel studovat do Mnichova.
       V 19 letech byl uznávaným ilustrátorem a pracoval technikami kvaše a akvarelu. Ve 22 letech onemocněl revmatickou horečkou a v roce 1887 se vrátil do Prahy a jeho učitelem se stal Maximilán Pirner (Pyrner, Tyrner, 1854-1924). Namaloval několik obrazů, mezi nimi obraz "Vaječný trh v Praze", který koupilo Ministerstvo vyučování a darovalo ho Spolku pro výtvarné umění. Za tento obraz dostal stipedium a odjel v roce 1889 do Paříže, kde poznal Vojtěcha Hynaise. V Paříži poznal Zdeňku Makovskou a 7. 3.1891 se vzali. Spolu měli syna Luďka.
       Žili střídavě v Paříži a v Praze. Ilustroval knihy a na výstavě v Mnichově dostal v roce 1892 Zlatou medaili. V roce 1897 se rodina usadila trvale v Praze, kde získal po Vojtěchu Hynaisovi ateliér. Jeho nejznámější a největší dílo "Maroldovo panorama bitvy u Lipan" je 11 metrů vysoký a 95 metrů široký obraz. Dílo namaloval za 130 dní a bylo určeno pro výstavu architektury a inženýrství v roce 1898. Luděk Marold zemřel v domě zvaném na Zvonařce číslo 65 na Královských Vinohradech v Praze.

Antonín Dvořák (Antonín rytíř Dvořák) * 8. 9.1841 Nelahozeves, + 1. 5.1904 Praha, český hudební skladatel. Studoval varhanickou školu a od roku 1862 hrál na violu v orchestru Prozatímního divadla. Pod vedením Bedřicha Smetany hrál v letech 1866 - 1871. Přivydělával si dáváním hodin na klavír a tím se seznámil se svojí budoucí ženou Annou Čermákovou. Měli 9 dětí.
       Celkem složil 120 děl, mezi nimi 9 symfonií, instrumentální skladby a 10 oper: Rusalka, Jakobín, Čert a Káča a další.
       Císař František Josef I. ho při příležitosti 60. narozenin v roce 1901 povýšil do šlechtického (rytířského) stavu a jmenoval ho členem Panské sněmovny. Spolu s ním byl povýšen do panského stavu i Jaroslav Vrchlický. Antonín Dvořák zemřel na mozkovou mrtvici. Pohřben na Vyšehradě.

Anna Holinová, odmítnutá nevěsta Jana Nerudy. Zemřela 19 let po Janu Nerudovi v roce 1910.

Jára Cimrman *1853 / 1859 Vídeň, + 1914 / 1918. Fiktivní postava českých dějin. Pobýval v neexistující obci Liptákov u Tanvaldu, údajně zemřel na tzv. Husí cestě u obce Skalka u Kokořína.
    23.12.1966 se objevila první zpráva o Cimrmanovi v Československém rozhlase Praha v rozhlasové Vinárně u Pavouka. Zprávu o nálezu pozůstalosti neznámého českého génia Járy Cimrmana uvedli Jiří Šebánek (8.2.1930-4.4.2007, scénář Bob a Bobek, A je to - Pat a Mat) a Zdeněk Svěrák (*28.3.1936). O životě a díle tohoho českého génia "Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat."
    V Příchovicích u Tanvaldu bylo 8. 6.2013 otevřeno muzeum Járy Cimrmana a 18. 7.2013 byla zpřístupněna rozhledna Maják, do které se vstupuje z muzea.
    Jedním ze zakládajících členů Divadla Jára Cimrmana byl herec a hlasatel rozhlasu Oldřich Unger (*13.1.1934 Praha, + 16.7.2015 Santa Ana, Kalifornie v USA). Založil rozhlasový vědecký magazín Meteor. V roce 1979 emigroval do USA.

Letní čas 30.4.1916 v Rakousku-Uhersku a v Německu.

Josef Mathauser * 2. 7.1846 Staňkov u Domažlic, + 10. 1.1917 Praha. Český malíř dějinných a církevních obrazů. Svými obrazy křížové cesty vyzdobil v roce 1887 kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských Lázních, nebo na Svaté hoře v Příbrami. Pohřben na Vinohradském hřbitově v Praze.